Filipův deníček
8.8. SMĚR BRNO
V úterý osmého srpna se se třemi bágly (největší je ten s proviantem) cpu na nádraží Praha Holešovice do poloprázdné Vindobony směr Brno. Tomáš mne čeká s placaticí whisky v ruce. Vlak jede na čas, tram č. 1 k veterině má ve všední den intervaly blízké pražskému metru. Nejhorší je vždy odtáhnout bágly k tělocvičně v areálu školy. Jak rád vidím nápis Pavilon profesora Kloubouka. Tradičním účastníkům zájezdů (Kaunovi, Vavřincovi) svěříme zavazadla (až na mé "příruční", to nedávám ze zad ani ve spaní) a hurá do La Botte, kde je sraz s Petrem. Dvořáci nedorazí, bo mají soukromou oslavu narozenin. Večeře, něco piv, káva, digestiv a Petr se s námi loučí se slovy, jak nám závidí, že máme sbaleno. Jede se ráno v pět (tedy v noci). Jdeme si lehnout na žíněnky. Letos bude čistě pánská akce. Moje ženuška hodná pečuje o našeho potomka Adámka, Drahuška vzdala pro zdravotní potíže a Petr s sebou nikdy žádnou sličnou horalku na akci nevzal. Asi ví, proč to dělá.
9.8. BRNO - GASCHURN
Vrzy vrz, dupy dup bum rozléhá se již od půl čtvrté tělocvičnou. Tož konec filmu, zabalit spacák, vyčistit chrup a dostavit se k nalodění do busu. Nezbytná kontrola, kolik že vzal šofér kartonů Kozla (13, to by mohlo stačit), rezervace pětky pro dva (letos nás jede jen 37, na poslední chvíli se odhlásil profesor Hugo Černý se ženou, 3 místa se nepodařilo obsadit vůbec), přivítání se se známými tvářemi, seznámení se s neznámými a v 5:08 vyjíždíme. S Tomášem odhadujeme, kdo bude tvořit A družstvo. Mnoho nás nebude, 4. turnus se mimo jiné vyznačuje nejvyšším věkovým průměrem limitně se blížícím [cenzurováno]. Po očekávané ose Brno - Znojmo - Tulln - Linz - Salzburg - Innsbruck - Montafon - Gaschurn (kemp) poznáváme díky dvěma umleitung neočekávaně krásy Dolních Rakous ještě před Tullnem. Zbytek cesty probíhá v klidu a míru, co zastávka to jedno pivko, někde i káva. Před půl sedmou jsme na místě činu. Předchozí turnus si užil své, pršelo jim téměř souvisle. Což má výhodu, stany jsou prověřené, ten tekoucí zbouráme, ostatní mají výbavu do 3 cm bahna - tlusté gumové rohože v předsíni a u vchodu. Stany dále vylepšujeme velkými plachtami nataženými před předsíní, což ztrojnásobuje užitnou plochu na vaření a bude v průběhu zájezdu mnohokráte velebeno. Neb i nám trochu zapršelo. Pod plachtu se nás večer vešlo i osm a navíc nám sousedi neviděli do talířů (spíš flašek). Další výhodou kempu byla i sušárna používaná normálně v zimě pro sušení lyžařského vybavení, námi pro sušení téměř čehokoliv, zejména pohorek. Jak to tam vonělo si dovedete představit.
10.8. GEISSPITZE
Den druhý a nejposranější kopec Silvretty a možná i Alp (Geisspitze, 2334 m)
Ještě horší ráno než tělocvičnové, noc plná vášní. Jen tak lze vyjádřit, co se u nás ve stanu dělo. Vláďovo a Petrovo chrápání (jenom Vláďovo, já jsem určitě nechrápal - pozn. Petr), Tomášovo mlaskání, ustoupit není kam. Ach jo. Tož ranní kalíšek, uvařit čaj, pojíst něco ze zásob a vzhůru na první kopce. Seznamovací túra se skupinou Rätikon se zpětně ukáže být nejhorší co se výhledů týče. Petr Dvořák, velitel to úderné skupiny A, tvrdil již od 11 hodin, že "v poledne se to škubne", nicméně objektivní realita byla mírně prozaičtější.
K jistému zředění koncentrace mraků vskutku došlo, někdy mezi 14:21 a 14:28 SELČ. To jsme již měli za sebou výstup od horní stanice lanovky Golmerbahn (1890 m) přes Golmer Joch (2124 m), Kreuzjoch (2261 m), Wilder Mann (2291 m) na Geissspitze (2334 m) a sestup nad chatu Lindauer Hütte (1744 m). Hřebínek byl až na vrcholek Wilder Mann pěkný, travnatý, místy skalky, mnoho alpské květeny (prha arnika, tolije bahenní, hvězdice alpská). Dále však následovalo cosi, co ani nejzkušenější horalé a horalky nepamatují. Díky dešťům a kravám je stezka jedno velké bahniště, kdy jemná vápencová prsť ředěná kravským trusem poskytuje ideální podmínky pro bahenní klouzání více než 600 výškových metrů k chatě. Ustoupit díky prudkosti svahu nebylo kam, mokrá tráva klouzala skoro stejně jako bahno, navíc pod hnědými koulemi na nohách člověk jen obtížně poznával své pohorky s Vibramem. Přežili jsme a těsně nad chatou jsme ve výše uvedeném časovém rozmezí vskutku mohli pozorovat nejbližší svahy masívu Drei Türme. Dokonce vysvitlo slunko. Vrcholky ani malý ledovec Eisjochl jsme nespatřili. U chaty jsme umyli boty. (K dispozici byl kartáč a velký žlab s tekoucí vodou a železným roštem, chatař není včerejší. Naprosto nutné, pokud nechce mít s chaty chlév.) Sestup údolím Gauertal se stal v závěru soubojem s přicházející přeháňkou, který většina skupiny A včetně mne prohrála. Tři věci v životě horáka jsou po návratu z mokré túry nezbytné - plný žaludek teplého jídla, úleva na oné místnosti a horká sprcha spojená s převlečením do suchého. Dostalo se nám všeho, otrnulo nám a tak jsme před naším stanem pod velkou plachtou zahájili pravidelné večerní dýchánky spojené s mírnou konzumací červeného vína a vyprávěním. Je zajímavé, že skupina A a skupina večerních flamendrů byla totožná.
11.8. RADSATTEL
Den třetí, jak jsme nevystoupili na Hohes Rad, ale na sedlo Radsattel (2652 m) a bezejmenný vrchol nad ním (2701 m) ano.
Čekáme v busu na parkovišti u Silvretta Stausee tak dlouho až přestane pršet, že nakonec vyrážíme v jedenáct hodin za deště nejprudšího. Byl to však poslední záchvěv a po chvíli stoupání krásným údolím Bieltal déšť ustává, mraky se trhají a my jsme okouzleni krásou zasněžených hor v závěru údolí (Totenfeld - Kreuz (2935 m), Hagg Spitze (3029 m), Rauher Kreuz (3101 m), ledovec Bieltal Ferner). Stezka odbočuje doprava na úbočí masívu Hohes Rad, míjíme krásné pleso Radsee (koupání by bylo luxusní, počasí bohužel nepřeje. Je okolo 5 st. Celsia, mírně fouká.) Výstup do sedla Radsattel (2652 m) vede po nakloněných skalních plotnách a kamenitých polích s balvany. Čím jsme výše, tím přibývá sněhu. V sedle nás poráží velmi silný vítr s mírným sněžením. Rozhodujeme se vystoupit alespoň na vrchol nad sedlem (2701 m), kam dorážíme za průměrné sněhové vánice.
Fotíme se na vrcholu (málem mi zmrzly prsty) a rychle dolů a pod sedlo, kde budeme schovaní před větrem. Svačíme u bezejmenného mělkého plesa s porostem suchopýru na březích. K chatě Wiesbadener (2443 m) se stezka vlní nahoru a dolů, aby nakonec prudce spadla hřebínkem za chatu. Neváháme, vstupujeme a osvěžujeme se - gulášová polévka, pivo, svařák, čaj. Cesta údolím Ochsental a podél přehrady je opět soubojem s deštěm, který tentokráte vyhráváme. Večer v kempu tradiční program u našeho stanu, za což jsme napomínáni. Zítra musíme nalézt náhradní řešení.
12.8. BARTHOLOMÄBERG
Den čtvrtý, odpočinková túra nad údolím Silbertal
Skupina B se může cítit jako A, protože díky Emanově opomenutí jde stejnou trasou. Také nevím, proč se túře říká odpočinková, když se zdolává převýšení přes 800 m, tedy jako včera A. Výhledy dopoledne mizivé, odpoledne dobré do údolí Silbertal a Montafon, sluníčko, nicméně mne výlet nenadchnul, samá zastávka a čekání. Pěkný kostelíček se hřbitovem v obci Bartholomäberg, krásná stará stavení (17. století). Geologická stezka pro opravdové znalce, což nejsem. Důlní dílo nepřístupné, průvodce si někam odskočil. Největším kladem dne je tak doplnění paliva a pečiva v Lidlu. Večer nesedíme u vínka před stanem, ale v umývárně nádobí. Teplo, sucho, klid. Usínám v křesle.
13.8. NAAFKOPF
Den pátý, Naafkopf v Lichtenštejnsku
Tato zemička (knížectví) se celá vejde na turistickou mapu 1:25.000. Vaduz, Rýn a trocha hor okolo. Kdo má ve Lichtenštejnsku auto Mercedes S, je považován za chudého. Petr navrhuje je bez milosti anektovat. Kníže chce naši Lednici na Moravě a když vidíme jeho pastoušku na skále, ani se moc nedivíme. Malbun je jediné lyžařské středisko v Lichtenštejnsku. Túru začínáme na parkovišti v 1590 m.n.m., cílem je hora Naafkopf na rozmezí Rakouska, Švýcarska a Lichtenštejnska.
Výstup přes sedlo, zvlněný traverz k chatě Pfälzerhütte (jedné ze 2 ve FL), odkud ještě asi 400 výškových metrů na vrchol. Fujavice, sněžení, někteří ze zoufalství staví sněhuláčka. Výhledy nulové, nálada na vrcholu díky mnoha plným placaticím dobrá, konečně jsme se trochu zahřáli i vnitřně. Sestup klidný, jen nad chatou se sněžení láme v déšť. Na chatě polévka, pivko, čaj a rum. Ceny proti Rakousku dvojnásobné. Začíná pršet, naše plány na návrat k busu hřebenovkou berou za své. Obavy z bahna na výstupové cestě přes sedlo se ukázaly býti přehnané, ke Geissspitze má tento svah velmi daleko. Zmokli jsme, ale nic hrozného, co by nespravila dvě pivka cestou zpět do kempu. Večer opět sedánek v umývárně nádobí, usínám ještě dříve v křesle než včera, kolegové mi vše vypijí. Alespoň jsem zůstal střízlivý.
14.8. MADRISELLA
Den šestý, náhradní túra na Madriselu (2466 m) a Vorderberg (2553 m) aneb vše v jednom (all-in-one day)
Předpověď počasí opět nejistá, tlak kolísá, tak se rada starších ve složení Eman a Petr Dvořák rozhodla místo plánované túry na Kleine Litzner zariskovat a zvolit neznámý hřebínek nad Gaschurnem. Nouzová varianta Bodamské jezero s návštěvou opery naštěstí padla. Je třeba jednoznačně říci, že jejich rozhodnutí bylo správné. Po nejkratší jízdě busem k nástupu na lanovku, kdy jsme ani nestihli vypít ranní autobusové pivko, se po kratším dohadování na téma kdo nahoru, kdo nahoru i dolů, kdo je senior a kdo junior řadíme po šesti k nástupu do kabinek lanovky Silvretta Nova. Na horní stanici 8° Celsia, nízká oblačnost s omezenými výhledy, ale dnes i já Petrovi Dvořákovi věřím, že okolo poledne "se to škubne". Stoupáme bočním svahem hřebínku do sedla za vrchol Burg, horní stanice lanovek a vleků mizí za hřbety a my vychutnáváme krásný hřebínek na první vrchol, Versettla, 2374 m.n.m. Již pod vrcholem se mraky trhají, stoupají nad vrcholky okolních kopců a my obdivujeme nádherné výhledy na zasněžené štíty Silvretty nad údolími Garnertal a Vergaldatal.
Sněžná čára je okolo 2500 m.n.m., otepluje se, bude to i na koupání. Na vrcholku Madriselly ukecáváme s přispěním Emana Petra Dvořáka, že skupina A půjde celý hřeben až pod Tübinger Hütte a dlouhým údolím zpět, že je škoda nevyužít tak pěkného dne. Odskok na Heim Spitze již Petr Dvořák nepovolil. Za Madrisellou, prvním výrazným vrcholem hřebínku a lá Roháče sestupujeme do sedla Matschuner Joch (2390 m), kde skupina B dle plánu sestupuje do údolí Garnertal. Skupina A pokračuje dle nového plánu, nejprve mírným sestupem k bezejmennému plesu, ve kterém se tři nejtvrdší účastnící, dva muži a jedna žena, koupou (bez plavek). Voda byla osvěžující, tak na raz dva tři dva dva tři a rychle ven. Měkčí část skupiny A nás šmíruje ze svahu, někteří i fotí a prý jsme i na záběru oficiální kamery. No počkám si na listopadové setkání. Čelo skupiny A nečekalo až oschneme a pokračovalo výstupem na hřebínek. Ve čtyřech je doháníme, asi po 400 metrech si Tomáš všimne, že nemá čepici. Tož se pro ni vrací, horalky Hanka a Iva jdou též napřed a tak po návratu Tomáše (s čepicí) zahajujeme stíhací jízdu, zrovna do nejprudšího stoupání celé hřebenovky pod Matschuner Jöchli (2423 m). Mé plíce úředníka držícího celý rok myš nestíhají, naštestí je Tomáš mírně zadýchán předchozím během pro čepici, tak se oba shodneme, že jsme se konečně "trochu zadýchali". Poté zahřmělo a spustila se sněhová přeháňka. Takový rychlý zvrat počasí jsem dlouho v horách nezažil. Hřebenovka neustále stoupá až na vrchol Vordergerg. Skupinu doháníme pod posledním stoupáním, to nám již hřmí za zadkem docela blízko. Oblékáme bundy, čepice a rukavice a za sněžení různé intenzity a hřmění překonáváme nejvyšší část hřebene. V sedle Vergaldajoch (2515 m) máme vyhráno, stezka začíná prudce sestupovat do údolí, mizíme z hřebene. Po přestálém nebezpečí je třeba uklidnit žaludky špírákem a trochou toho špeku. Počasí se definitivně obrací k horšímu, zde pod hřebenem ještě sněží, dole bude jistě pršet. Sestup údolím byl dlouhý a deštivý, úsek v lese únavný.
15.8. SCHESAPLANA
Den sedmý, nejvyšší vrchol Rätikonu Schesaplana (2965 m)
Jednoznačná odměna Matky Přírody za předchozí strádání, túra za fantastického počasí - jasno, viditelnost 100 km, bez oparu, přitom chladno, že se člověk do kopce tolik nepotil. Lanovkou na Lünersee (1970 m), podél jezera, stoupání na Totalphütte (2381 m) a dále skalnatým terénem do kotle pod vrcholem. Zde již zimní podmínky, sníh, nepříjemný skalní hřebínek, převěj a již stojíme na podvrcholovém plateau. Ke kříži posledních 100 metrů.
Řveme blahem, takové výhledy jsou jen párkrát za život - celý Rätikon, Silvretta, Bernina, Ortler, Wildspitze, Weisskugel, Grajské Alpy. Na vrcholu půl metru sněhu, hodně pod nulou a dost fouká, na srpen neobvyklé. První turnus tu měl čistou skálu. Sestup rychlý díky využití sněhových kuloárků, kdy kloužeme po botách. Pivo na chatě dosti řídké, polévka ucházející, obsluha pomalá, zato z Olomouce. Povinné koupání v jezeře (jsme již sehraná vodní čtyřka), voda teplá, dá se i plavat. Vyjímečně nás nikdo nefotil. Dolů k busu někdo lanovkou, někdo po svých. Konečně jsme též vyzkoušeli tůni v potoce za kempem. Do loňské v Imeru má hodně daleko, ale osvěžit se dalo. Parádní den! Večer táborák se zpěvy, bez tanců. Umývárna nádobí obsazena, tož nepohrdneme sušárnou. Ani to v ní moc nesmrdí.
16.8. WIEGENSEE
Den osmý, Wiegensee nad Partenenem, balení tábora
Půldenní vycházka do masivu Versalspitze, lanovkou Tafamuntbahn do 1550 m.n.m. (zajímavé, lanovka pokračuje výše ještě cca 300 výškových metrů). Mírným, neustále stoupajícím traverzem po úbočí k Wiegensee, šumavská krajina s meandrujícím potokem, kosodřevinou a rašeliništi. Je sice pod mrakem ale teplo a neprší, jezero vpravdě šumavské (hnědá rašelinná voda) láká, jen zbytek skupiny sedí na lavičce přímo proti molu, kudy jedině se dá rozumně do vody.
Dilema rozsekne Iva tím, že se bez okolků svlékne. Tak to měli kolegové i s výhledem. Sestup nádherným lučním svahem s borůvkami a brusinkami, krásně vedená úzká stezka se posléze noří do lesa. Ještě obejít cvičné golfové odpaliště, abychom nedostali míčkem do kokosu a již procházíme celou obcí Partenen. Je poloprázdno, díky počasí mnoho rekreantů odjelo. U busu jsme před jednou hodinou. Jak jsme předpokládali, tábor bzučí jak včelí úl, ložničky tentokráte daly velmi zabrat, tak zas.... jsem je dlouho nemyl. Počasí je nám opět nakloněno a tak sbalíme celé ležení bez ztráty květinky zcela za sucha a ještě se stihneme s děvčaty dvakráte osvěžit v tůni říčky Ill. Nezbytné závěrečné focení a před půl sedmou vyjíždíme.
16.-17.8. SMĚR BRNO
Den poslední, cesta zpět
Zastavili nám pětku báglama, což se nakonec ukáže jako výhra, neb máme s Tomášem pro sebe každý dvojku, pozveme dámskou společnost vlastnící sedmičku London Dry a zahájíme náš poslední sedánek. Láhev koluje mezi 8 pijany, tož je brzy vyschlá. Přestupujeme na vínko, které otrlejší jedinci ředí při zastávkách pivem. Díky tomu a díky milé společnosti utíká cesta ke Grandu až neskutečně rychle. Spal jsem ne více než dvě hodinky k ránu. Napomíná nás (tedy Tomáše, bo je z nás nejstarší a tudíž nejmoudřejší) jen jednou jedna kolegyně.
17.8. EPILOG
Vlakem z Brna v ranních hodinách to máme již nacvičené. Tradiční rituál, koupě kávy, tisku, piva a pečiva,
poté se značně odlehčenými zavazadly (hlavně taška po proviantu je lehká jako pírko) nastoupit do vhodného spoje směr Praha,
dopít poslední zásoby červeného vína, krátce zhodnotit akci a hlavně nepřejet. Doma jsem byl před polednem a myslel na ty,
kdož dnes musí do pracovního procesu.
Takto 4. turnus prožil a zaznamenal Filip v.k.
Nahoru