Píše se rok 2021 a stále se ještě nacházíme v době covidové. Čím více se blíží letní prázdniny vyzývající k toulkám světem, tím více netrpělivě očekáváme email od Exoďáků, zda se letošní již třicátá jubilejní turistická sezóna uskuteční. Koncem května už se začíná blýskat na lepší časy. Počty nakažených začínají klesat a život kolem se začíná pomalými plíživými kroky vracet k normálu. To je výzva po realizační tým, který se pouští intenzivně do plánování letošní sezony. Již v úvodu je jasné, že opakovací turnusy nebudou, neboť některé alpské kempy ani nezahájily sezonu z důvodu nerentabilnosti provozu.

Vše je nachystáno, zabaleno a průzkumný tým vyráží na cesty. A my horáci jen čekáme, jak to všechno dopadne. Nakonec se vše v dobré obrátilo a cílem tří plánovaných turnusů bude kemp v Ötztalském údolí. První turnus vyráží s plnou náloží nezbytného materiálu již koncem července, v sobotu 24. 7. na základnu poblíž městečka Ötztal-Bahnhof. Jedeme do kempu Camping center Oberland u Haimingu, který bohužel zahajuje svou poslední sezonu. Pozemky totiž zakoupila firma, výrobce tradičních místních masných výrobků, ležící v těsném sousedství kempu. Prostě chytili příležitost za pačesy. Není se čemu divit. Zasloužilí horáci vzpomínají na dobu přesně před 24 lety, kdy v roce 1997 do těchto končin zavítali poprvé. Podle vlastních zkušenosti víme, že některé dobré věci je třeba opakovat. U hor nabízejících krásné scenérie to platí dvojnásob.

I když nám není tato oblast z dřívějších dob neznámá, nikdy neškodí zopakovat si základní informace. Ötztalské Alpy jsou velmi významným alpským pohořím. Rozkládají se na území Rakouska a Itálie. Na území Rakouska se nachází dvě třetiny pohoří. Jejich význam spočívá zejména v tom, že jsou nejhustěji zaledněným pohořím Východních Alp. Ledovce zaujímají plochu více jak 350 km² a největším z nich je Gepatschferner, který svou délkou 9,5 kilometru je jedním z největším ledovců Východních Alp. Nachází se zde 130 vrcholů vyšších jak tři tisíce metrů. Nejvyšším vrcholem je trojvrchol Wildspitze (3770 m). Na osvěžení paměti by základní údaje stačily a jde se na to.

7. 8. 2021 – sobota

Na cestě za našim turistickým putováním nás vítá nádherné sluncem zalité ráno. Před tělocvičnou veteriny jsou vyskládány hromady bagáže, která čeká pouze na naložení. Všichni se srdečně vítáme a sdělujeme si zážitky za uplynulý covidový rok a zjišťujeme, jak nám tento neřád změnil život. Rok je totiž poměrně dlouhá doba co jsme se někteří neviděli, neboť jsme zde téměř z celé republiky.

Pavel přistavuje autobus, a tak nakládání může začít. Pánové se ujímají jednotlivých zavazadel, a tak nám to vcelku odsýpá. Co nevidět, je prostranství prázdné. Ještě drobné korekce a můžeme vyrazit.

Se zanedbatelným zpožděním odrážíme od kotviště těsně před půl osmou. Po ulici Lidická, Kotlářská a Úvoz sjíždíme na Mendlovo náměstí a dále po ulici Vídeňská opouštíme Brno. Sjíždíme na silnici D52 a přes opravený most vedoucí přes Novomlýnské nádrže pokračujeme dál. Před sebou na levé straně k nám vzhlíží impozantní silueta mikulovského zámku. Už jen pár kilometrů a necháváme republiku za sebou. Pokračujeme spolkovou zemí Dolní Rakousko na Vídeň.

Před půl devátou, po projetí několika tunelů na předměstí Vídně se odkláníme ve směru na silnici S5. Míjíme města Stockerau. Krems an der Donau, východní okraj barokního St. Pőltenu. Za městem se dostáváme do kolony vozidel, což nevěstí nic dobrého. Vpředu se stala nehoda. Už slyšíme, jak za námi houká policie a vzápětí nás předjíždí i záchranka. Snad to nebude trvat jako u nás, půl dne. Naštěstí ne, tady jde vše rychle jako po drátkách. Důležité je, že se pomalu, ale jistě suneme vpřed. Po chvíli se kolona dává, k naší nemalé spokojenosti, do pohybu. Po pár kilometrech děláme hygienickou přestávku spojenou s kávičkou.

Už se zvolna blížíme k benediktinskému opatství, kterému vévodí na skalnatém výběžku nad městem Melk stejnojmenný klášter. Impozantní pohled na rozlehlý klášterní komplex koupající se v odpoledním slunci. Okolní pole jsou už zpodmítána, úroda sklizena. Jen ztepilé kukuřičné stély ještě stojí vzpřímeně. Obloha je šmolkově modrá posetá malými plujícími bílými chomáčky. Přejíždíme mohutný Dunaj, druhou nejdelší řeku Evropy a 30. nejdelší na světě. Okolní krajina je mírně zvlněná se zalesněnými kopečky, při jejichž úpatí leží malebné vesničky. Na obzoru před námi v mlžném oparu se již rýsují první alpské kopečky.

Pomalu jsme se přesunuli do Horního Rakouska. Cesta po silnici E60 ve směru na Salzburg dál plyne v poklidu a pohodě. Vlevo se tyčí hora Traunstein vysoká 1691 metrů, tvořící jakousi pomyslnou bránu do Solné Komory, shlížející na stejnojmenné jezero Traunsee. Pokud si přátelé horáci dobře vzpomínáte, tak jsme nedaleko odtud působili v roce 2016 na základně u jezera Wolfgangsee.

Popojedeme dalších pár kilometrů. Míjíme odbočku na Oberwang a už se před námi v odpoledním slunci stříbřitě třpytí hladina jezera Mondsee a na něm se kolébají jak labutě bílé plachetnice. Na protilehlém břehu jezera se vypíná v plné své mohutnosti kolmá vápencová skála Drachenwand (1176 m). Také jsme ji navštívili v roce 2016.

A už se blížíme k severnímu předměstí Salzburku a vzadu za ním k nám vzhlíží dominanta města, rozlehlá pevnost Hohensalzburg posazená na vrcholku Festungsberg. Opět zavzpomínáme na rok 2018, který nás do těchto končin zavál. Pokračujeme dál. Za Salzburkem se odkláníme k hraničnímu přechodu s Německem. Důvodem je zkrácení si již tak nekonečné cesty. Našim cílem je hraniční přechod Walserberg. Už tam skoro budeme. Těsně před cílem nás čeká ale nemilé překvapení. Vjíždíme do kolony. Hlemýždím krokem se suneme vpřed. Snad to nebude dlouho trvat. Konečně opouštíme kolonu a pravým pruhem popojíždíme ke kontrolnímu stanovišti. Míjíme stanoviště a zastavuje nás policie. Všechny nás nechala vystoupit a provádí kontrolu osob. Nakonec se dozvídáme, že hledají podezřelého muže. Zdržení bylo naštěstí jen krátké. Nasedáme do busu a pokračujeme v cestě po dálnici A8.

Za městečkem Siegsdorf se nám otevírá úchvatný pohled na vodní hladinu jezera Chiemsee, jež je také nazýváno Bavorským mořem. Jezera, které je neodmyslitelně spjato s bavorským králem Ludvíkem II. Největším a nejznámějším ostrovem jezera je Herreninsel (238 ha) na němž nechal postavit Ludvík II. zámek Herrenchiemsee, který byl jeho největším projektem a měl být kopií francouzského Versailles. Dnes je jezero rájem vodních sportů. Opouštíme toto úchvatné místo a uháníme k řece Inn. Kolem silnice, kam až oko dohlédne, jsou rozesety rozlehlé zemědělské usedlosti.

Ve čtvrt na tři děláme nezbytnou, ale krátkou hygienickou přestávku a zase uháníme dál. Po pár kilometrech sjíždíme z dálnice na silnici A93, směřující k hranici s Rakouskem. Zpět do Rakouska překračujeme hranice kolem půl čtvrté. Před námi opět kolona vozidel. Tentokrát to jsou montážní práce na silnici, které nám brání v cestě. Po chvíli se kolona rozjíždí a my tak zase můžeme uhánět směrem na jih. Souběžně se silnicí kolem nás k moři uhání rozbouřená mohutná řeka Inn. Míjíme města Kufstein, Wőrgl, Jenbach, Schwaz. Okolní hory pozvolna nabírají na výšce. Před námi se zvedá hradba kovově šedých dešťových mraků. No přeci podle předpovědi nemělo ještě pršet, až kolem páté hodiny. Snad z toho nic nebude. Po levé ruce míjíme už několikátý hrad, vypínající se dominantně nad okolní krajinou. Hle před námi už asi prší, vytvořila se tam dešťová clona.

Už máme na dosah ruky také nejvýznamnější rakouskou turistickou metropoli regionu Tyrolsko, Innsbruck. Město rozprostírající se po naší pravici je obklopeno úchvatným panoramatem Alp. Historie tohoto místa sahá až do dob římské říše, kdy zde stával vojenský tábor. Nicméně samotné město bylo založeno ve 12. století. To je ale jiný příběh. Žádné zdržování, čas je náš úhlavní nepřítel. Hurá vpřed. Člověk neví, co má vlastně sledovat, Zda nádherné skalní stěny kolem nás nebo hrady a krásné kostely, kterými se to tady jen hemží.

Vpředu zase zúžená vozovka. Naštěstí pro nás neznamenala žádnou velkou překážku. Téměř před cílem se po levé straně mihl zámek Petersberg. Ukazatel před námi hlásí, že do cíle to máme pouhopouhých dvanáct kilometrů. Už bylo na čase. Na cestě jsem již skoro dlouhých deset hodin. Projeli jsme kaskádou tunelů. Těsně před pátou sjíždíme z dálnice na Ötztal. Je něco málo po páté a my vjíždí do kempu Oberland ležícím na jižní straně údolí řeky Inn mezi Ötztal-Bahnhof a Haiming. Na straně za řekou směrem na Oetz se táhne skalnaté pohoří s nejvyšším vrcholem Tschirgant (2372 m). Všichni už na nás netrpělivě čekají.

Na místě zjišťujeme, že bus druhého turnusu, který se měl s nimi vrátit domů, má poruchu. Po krátké poradě vedení obou turnusu a řidičů rychle vykládáme zavazadla. Náš bus se bude totiž vracet zpět do republiky. Než se zavazadla vyloží, tak rychle přebíráme stany, abychom se mohli zabydlet, než se začne stmívat. Mezitím se druhý turnus nalodit a odjel.

K večeru se začalo počasí pomalu kazit. Do údolí neúprosně pronikaly temně kovové dešťové mraky. Hlásání bylo vyhlášeno na osm hodiny. Snad to stihneme, než to začne padat. Smůla, před tři čtvrtě osm začaly padat první kapky vody, plesk, plesk. Jen v rychlosti, jsme si sdělili nejdůležitější a rozešli se do stanů. Kapky nás s různou intenzitou trápily téměř celou noc. Skoro až nad ránem stakáto neúprosných dešťových kapek ustalo. Určitě nám všem přišlo na mysl, to nám to pěkně začíná. I když předpověď na celý týden byla velmi slibná.

8. 8. 2021 – neděle

První ráno na letošní alpské základně a hned takové nepříjemné probuzení. Tichem nedělního údolí se neslo zvonění zvonů z nedalekého kostela. To bylo kruté probuzení. Snad to tak nebude každé ráno. No nic jde se na to. Vystrčit hlavu ze stanu a hned se uvidí, co nám připravilo počasí. Bílé chomáče mlhy se hrnou údolím a šedivou záclonou halí nedaleké kopce. Zatím neprší, což je pro nás dobrá zpráva. Ovšem tento stav netrval dlouho. Je něco po sedmé a opět začalo drobně mžít.

Hurá do práce, ta snídaně se sama neuvaří. Nesměle vystrkujeme hlavy ze stanů a začíná ranní shon. Vedením bylo rozhodnuto, že v devět hodin půjdeme na rozcházecí túru do Oetzu. Jelikož podle serverů má začít mezi druhou a třetí pršet, tak zpět do kempu se pravděpodobně vrátíme busem. Rychle do báglů zabalit pár nejnutnějších věci a odchod.

Vycházíme z kempu zadem přes nedalekou louku, přecházíme hlavní silnici a míříme do městečka Ötztal-Bahnhof. Procházíme ještě spícími ulicemi. Všude vládne nedělní pohoda a klid. Propleteme se pár uličkami a vstupujeme na cestu Ötztal Mouintainbike Trail. Po levé ruce máme neúprosně hučící valící se Inn. Odkláníme se od cyklostezky na Ötztalradweg, a zároveň přicházíme k přítoku Innu k Ötztaler Ache. Projdeme sběrným dvorem a naše pohledy upoutá most nad našimi hlavami. Most totiž funguje jako lanové centrum. Asi místní rarita. Z mostu visí atrakce různé obtížnosti. O sportovce i v tak česné hodině není nouze. Kráčíme dál. Vypadá to, že podél celé řeky je vybudováno nespočet sportovišť. Asfaltový chodník se vine stále podél vody. Přicházíme k malé vesničce Brunau, kde míjíme malou kapličku s lavičkou vybízející ke spočinutí. Zastavujeme u informačního centra v Ambachu. Nabereme si nějaký propagační materiály a hlavně mapy nejbližšího okolí a posvačíme.

Po půl hodině začneme stoupat protilehlou strání vzhůru. Vpravo obhlížíme malý vodopád. Lesem stoupáme stále výš a výš. Díky vyhlídkám si užíváme pohledů do rozlehlého údolí. Ještě jeden vodopád a už přecházíme přes potok Nederbach starým zastřešeným dřevěným mostem. Chvíli váháme, zda jít vlevo nebo pokračovat chodníkem na louku. Zvítězil směr louka. Hned jakmile jsme vyšli z lesa, kochali jsme se úchvatnými pohledy do údolí a obhlíželi jsme další místní kapličku stojící pod lesem.

Pěšinkou po louce si to šlapeme do vesnice Oetzerau. Vítá nás kostel sv. Antonína stojící uprostřed místního hřbitova a vévodící celému okolí. Zajímavostí je, že místní hroby jsou osazeny tepanými železnými kříži, nádherná ruční práce. S nimi se dnes již setkáváme jen zřídka. Proplétáme se uličkami s historickými domy se sgrafity, malbami na fasádě pocházejícími z 18. století, zobrazujícími výjevy běžného každodenního života.

Opouštíme poklidnou vesnici a pokračujeme do Oetzu. Městečko Oetz se nachází uprostřed Stubaiských a Ötztalských Alp v nadmořské výšce 820 metrů přímo u vjezdu do údolí Ötztal, které se táhne v délce 67 kilometrů podél přítoků divoké říčky Ötztaler Aache – přítoku řeky Inn. Konečně jsme došli do Oetzu. Teď se nabízí dvě možnosti. Buď můžeme zajít do nejbližší restaurace na pivo nebo kávu nebo si cestu ještě protáhnout kousek za středisko a podívat se k pomníku zakladatele Sokola, který tu zahynul. Většina z nás volila druhou možnost.
Scházíme ze silnice k chodníku kolem říčky Ötztaler Ache. Cestou míjíme lípu, kterou tam na počest Tyrše zasadili Sokoli z Česka. Postupujeme dál. Zastavujeme na vyhlídce nad říčkou a pozorujeme tu divokou a prudkou vodu burácející a valící se dál do údolí. Ještě kousek a stojíme na starém dřevěném mostě. Přecházíme řeku. Most pokračuje podél skalní stěny zavěšený nad řekou a přivádí nás až k pomníku.

Pamětní deska je psána česky. Hovoří o tom, že někde ve vlnách říčky Aache skončil roku 1884 život jednoho ze zakladatelů tělocvičné organizace Sokol – Dr. Miroslava Tyrše. O umístění památníčku v těchto místech se zasloužili v šedesátých letech minulého století zahraniční členové Sokola.
Doktor Tyrš, v té době profesor dějin umění na universitě v Praze, byl tehdy v srpnu v městečku na ozdravném pobytu, který mu měl pomoci od depresí, jimiž trpěl. Bydlel v hotelu Kassl a chodil na procházky právě po cestě vedoucí podél říčky Aache. Z jedné procházky se však nevrátil a po usilovném hledání bylo až po několika týdnech jeho mrtvé tělo nalezeno v řece. Vyskytly se i domněnky, že svůj život skončil dobrovolně.

Dozvěděli jsme se také, že zde v Oetzu je muzeum, kde najdeme mezi exponáty náčrty významného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna, který zemřel roku 1738 v Praze, ale narodil se nedaleko odtud v obci Sautens roku 1684. Sochař je autorem soch na zámku Kuks.

Vracíme se od památníku a usedáme na jednu z předzahrádek na malé občerstvení. Až nyní jsme si uvědomili, že předpovídané deštivé počasí se nám vyhnulo, a tak se vracíme zpět do kempu po vlastních. Vracíme se stejnou cestou, jak jsme sem přišli. Stejně se nám nic jiného nenabízí. Počasí je příjemné, šlape se vcelku dobře až na ten asfalt, který nás celou cestu provází. Pomalu se blížíme k Ötztal-Bahnhof a díky asfaltu už sotva plantáme nohama.
Bude téměř pět hodin, a tak se chystáme na vaření a podvečerní relax. Zaskočila nás však krátká dešťová přeháňka. Snad to nebude dlouho trvat a přežene se. Nebylo to nic světoborného. Jak rychle přišla, tak také rychle odešla. Večer byl chladný a foukal studený vítr, nic příjemného. Při pravidelném hlásání jsme si něco málo pověděli o kopcích kolem kempu Oberland, který se stal naším dočasným domovem. Na straně za řekou směrem na Oetz máme vrchol Tschirgant (2372 m) a vrchol Zwölferkopf (2232 m) a nad kempem se táhnou Stubaiské Alpy. Večer se naším ležením roznesla optimistická zpráva, že od pondělí už nás čeká jen krásné letní počasí ojediněle narušené lokálními přeháňky. Super, tak to můžeme jít spokojeně do hajan.

9. 8. 2021 – pondělí

Skrz obvodový plášť stanu na nás doráží první ranní sluneční paprsky. Pohodu jen narušují zvuky nesoucí se od dálnice a zvony nedalekého kostela shlížejícího na nás shora. Obloha byla šedivá a jemný mlžný opar se válel po úbočí přilehlých kopců, které nás svírají z obou stran. Kolem sedmé se začíná kemp nesměle probouzet. Začíná ranní shon. Honem uvařit vodu na čaj či kávu a namazat svačinky. Do batohu nabalit potřebné věci na celý den a hurá vyrážíme do terénu.

Něco málo po osmé vyjíždíme. Jedeme směr Oetz, ale budeme pokračovat ještě dál. V Längenfeldu se odkláníme ve směru na vesnici Gries. Serpentinami stoupáme stále výš a výš. Na vrcholky okolních kopců si můžeme téměř sáhnout, jen natáhnout ruku. Těsně před devátou hodinou přijíždíme na parkoviště ve vesnici Gries (1569 m), do údolí Sulztal. Naskýtají se nám překrásné výhledy na nedaleké kopce. Následuje nezbytná kávička a poslední úpravy před výstupem. Skupina A vyráží jako předvoj B o něco dříve, protože si ukrojila větší krajíc než my. Tak nač déle otálet, kopec k nám nepřijde, musíme za ním. Po chvíli vyráží i béčko. Stoupáme po úzké asfaltové silničce, která nás přivádí do osady Winnebach. Dále nás čeká cesta voňavým lesem. Štrůdl, který z parkoviště vyrazil pospolu, se začíná pomalu trhat. Každý si nacházíme své tempo. Není kam spěchat, máme na to skoro celý den. Počasí se úžasné, tak si to musí užít.

Stoupáme pěšinou po úbočí hory, úzkým rozeklaným údolí, jimž protéká potok Winnebach. Přeházíme do otevřené krajiny, a když se otočíme zpět, vidíme, jak se dole převaluje mlžná peřina. Už nám moc do cíle nezbývá. Vpředu slyšíme hučet padající vodu.

Ještě kousek popojdeme a před námi se vyloupl důvod hučení, krásný vodopád. Ještě obejdeme poslední skálu, a už se před námi objevila na plošině posazená jako v pohádce horská chata.
Koho tam nevidíme, naši áčkaři si bohatě užívají sluníčka a pivního moku a nabírají síly před dalším výstupem. Předvoj béčka dosáhl vrcholu, chaty Winnebachsee Hütte (2361 m) v jedenáct hodin. Chata se nachází v západních Stubaiských Alpách a byla postavena v roce 1901 spolkem tyrolských turistů.

Za půl hodiny po našem příchodu už áčko opět vyráží vstříc novým zážitkům. Béčkaři se zatím pomalu trousí. Usazujeme se a využíváme zdejšího občerstvení a vlastních zásob. Po chvíli jdeme na průzkum kolem chaty. Za ní se rozprostírá stejnojmenné romantické jezero Winnebachsee. Jezero je poměrně mělké, místy hustě zarostlé travami. Vydali jsme se po pěšině kolem jezera. Ta však bohužel skončila u prvního rozcestníku, který však vede jinam, než my chceme. Odtud jsme se už museli brodit cesta necesta a dávat pozor na zrádné prolákliny mezi bochánky trávy, kde zurčela voda. Nakonec jsme se dostali na relativně rovný terén a bez problémů pokračovali v okruhu. Udělali jsme si krátkou přestávku na osvěžení a ocákali si nohy v jezeře. Voda byla kupodivu velmi osvěžující a příjemná. Po malém dřevěném mostě jsme se zase vrátili k chatě.

Chvíli jsme ještě lelkovali a před druhou hodinou se vydali na zpáteční cestu do údolí. Šlo se fajn, slunce nás provázelo po celou cestu. Kolem půl čtvrté jsme byli u busu. To už nás Pavel čekal s plechovkou vychlazené moku. Po krátkém odpočinku si to někteří z nás protáhli ještě dál do údolí Sulztal.

10. 8. 2021 – úterý

Dnešní ráno nic moc. Vstáváme v šest hodin. Sice je příjemně teplo, 16 stupňů, obloha je však zatažená a mračí se na nás. Po sousedních kopcích se válí našedlé chuchvalce mlhy. Netrvalo však dlouho a divadelní scéna se rychle změnila. Mraky se protrhaly, vysvitlo sluníčko a zbarvilo mraky do růžova.

Dnes pojedeme do oblasti vzdálené téměř hodinu a půl jízdy od základny, proto tak včasné vstávání. Odjezd byl nekompromisně stanoven na sedm hodin. Všichni jsme stáli vzorně na značkách. Než jsme odjeli, tak se objevila i modrá obloha. Vydáváme se do údolí Ötztal. Projíždíme střediska Oetz, Tumpen, Umhausen, Winklen, Längefeld, kde míjíme odbočku na Gries, kde jsme byli předešlý den. Na konci města děláme první zastávku, vysadili jsme sedm statečných feratistů, kteří budou mít svůj individuální program. Ostatní pokračujeme hlouběji do údolí. Venkovní teplota klesla na pouhých jedenáct stupňů. Projeli jsme světoznámé lyžařské středisko Sölden a městečko Zwieselstein a už se dostáváme do údolí Gurgler Tal. Zastavujeme na již téměř plném parkovišti v obci Obergurgl, která je součástí obce Sölden.

Áčko dnes čeká výstup na horu Hangerer (3020 m).
Béčko si užije výstup na chatu Hohe Mut (2653 m). Máme několik možností jak tam vystoupat, každý si samozřejmě vyberu tu, která mu bude nejvíce vyhovovat. Skupina vedená Milanem nakonec zvolila cestu delší, ale o to zajímavější. Začátek cesty byl pro obě skupiny stejný. Zvolna stoupáme zpevněnou silnicí, vlastně cyklistickou stezkou, k dolní stanici lanovky na Hohe Mut. Stanic necháváme za s sebou a kráčíme dál. Před námi už se skví na slunci chata Schönwieshütte (2266 m). Míjíme dole pod cestou rozeklané údolí, z něhož se line hukot padající vody.

U retenční nádrže, chatě na dohled dáme malou svačinu a postupujeme dál. Máme toho hodně před s sebou. Odtud se nám otevírá pohled na široké, ploché a kamenité údolí Rotmoostal. Po levé ruce nad námi už vidíme dnešní cíl, chatu Hohe Mut a jednu z cest, kterou jsme mohli stoupat přímo vzhůru. Údolí je kouzelné a na jeho konci hradba třítisícovek s několika ledovci. Tím nejmohutnějším a nejčelnějším je ledovec Rotmoosferner. Pohledy nemají chybu.

Postupuje se nám hladce. Vedle nás bublá horská bystřina Rotmoosache a nad námi azurově modrá obloha. Na konci údolí nás čeká změna v podobě klikatého stoupání kamenitým terénem. Potkáváme spousty turistů, kteří už míří dolů. Ti ale museli ráno brzy vstávat. Žádné lelkování či zbytečné zdržování, postupujeme dál.

Dostáváme se k rozcestníku, kde nás čeká i změna terénu. Kameny přechází v travnatý povrch. Opět stoupáme vzhůru vymletým chodníkem až k úbočí hřebenu, na jehož konci je posazená chata. Svižně kráčíme vpřed. Zároveň si vychutnáváme pohledy na protější kopce zalehlé mohutnými tisíciletými ledovci. I když už dnes nepůsobí tak mohutně, klimatické změny se na nich krutě podepsaly, ale stále je ještě co obdivovat.

Chatu máme téměř na dohled, ale jen jsme se trochu pootočili, zmizela nám z očí. Dostáváme se na samotný hřeben. Tím pádem se nám otevřel úplně nový pohled, pohled do údolí po pravici, údolí Gaisbergtal, jimž stéká dolů ledovec Gaisbergferner z něhož vytéká stejnojmenný potok Gaisbergbach. Chvíli si užíváme výhledy. No nic naplat, musíme dál, občerstvení volá. Docházíme na chatu a zjišťujeme, že ti co zvolili kratší trasu, tak si už užívají slunečné terasy restaurace a impozantní výhledy. Přisedáme si ke stolu a čekáme na obsluhu. Chvíli jsme museli přeci jen čekat, je nás tu hodně. Po malém osvěžení se vydáváme na zpáteční cestu. Místní lanovkář nám doporučil nejkratší cestu, a to přímo pod lanovkou. Moc se nám to nepozdávalo, neboť to byl pěkný sešup. Slovo zkušeného horala však zvítězilo. Když říkal, že nejkratší, tak jdeme na to. Nejprve to byla pohoda, ale po třetině se nám už začala cesta pěkně zajídat. Palce na nohou nám málem lezou z bot. Klesání svahu je příšerné a konec v nedohledu. Konečně máme Obergugrl před sebou, téměř na dosah ruky.

Procházíme odpoledním poklidným horským městečkem. Co je však nepříjemné, musíme až za něj, neboť bus zde nemůže parkovat. Míjíme městské garáže a po chodníku kráčíme stále pryč, ven z městečka. Konečně vidíme masku Barušky. Ještě kousek a jsme tam. Sundat španělské boty, protáhnou svaly a pozvednout plechovku s vychlazeným pivním mokem. Ovšem zjišťujeme, že odjezd nebude v dohodnutou dobu. Na trase se stala malá kolize, a tak musíme čekat na poslední. Čekání bohudík nebylo tak dlouhé. Po páté hodině odjíždíme stejnou cestou zpět. Ono se z toho údolí ani jinak nedá. U Sőldenu nás čeká půlhodinové zpoždění, z důvodu práce na silnici. To ještě máme nabírat individuální skupinu ferratistů. No ti budou mít radost. Nakonec však po domluvě s vedením zvolili k přesunu místní dopravu, aby na nás nemuseli čekat.

Do kempu jsme dorazili až kolem půl sedmé. Nejvíce nás však potěšilo, že nedaleké ležení opustila banda českých vodáckých ožralů a řvounů. To jsme si oddechli. Hned byl večer pohodovější a klidnější. Počasí bylo příjemné a teplé. Později se začaly od Őtztalu nasouvat hutné světle šedé mraky, což nevěstilo nic dobrého. Naštěstí z toho nic nebylo. Posléze se opona zvedla a divadlo mohlo začít. Temně modrou oblohu zalehly myriády hvězd, prostě pastva pro oči. Úžasné, nevídané.

11. 8. 2021 – středa

Odjezd byl z důvodu včerejšího časnějšího vstáváni stanoven na půl devátou. Pohoda, můžeme si aspoň o něco déle poležet. Ranní pohled na zamračenou oblohu nás moc nepotěšil. Po kopcích se táhly šedivé mraky. Snad to bude jen lokální záležitost.

Když jsme vyjeli za dalšími objevy, tak nás provázel drobný deštík. Jedeme stejným směrem jako v pondělí. Při průjezdu Oetzem zavzpomínáme na Tyrše a uháníme dál. Za námi se ještě stále táhnou šedivé mraky, ale před námi se již směje sluníčko a modrá obloha. Snad se blýská na lepší časy.
Projedeme Tumpen a na jižním okraji městečka Umhausen (1090 m) sjíždíme na parkoviště u archeologického parku Ötzi-Dorf. Parkoviště je téměř plné. Kolem desáté hodiny vyrážíme do terénu. Moc se nám nechtělo, neboť to s tím počasím nebylo moc slavné. Prostě musíme věřit, že to vyjde. Dnes nás čeká v podstatě odpočinkový den ve Stubaiských Alpách.

Projdeme parkoviště, přejdeme dřevěný most přes potok Horlachbach a zvolna stoupáme turistickou stezkou po jeho levém břehu do mírného kopce. Už slyšíme burácet volně padající vody vodopádu Stuibenfall. Vodopád vytvořil právě potok Horlachbach. Výška je 159 metrů a je tak nejvyšším vodopádem v Tyrolsku a čtvrtým nejvyšším v Rakousku.
Stoupající zážitková stezka má pět vyhlídkových plošin.

Áčkaři samozřejmě mají svou variantu. Jde o zajištěnou cestu obtížnosti C ve skalní stěně nad pravým břehem potoka, který v závěru vede pod lanovým mostem přímo pod vodopádem.
Naopak my béčkaři jsme si vychutnávali pohledy z jednotlivých vyhlídek, což má také své neopakovatelné kouzlo. Za pátou vyhlídkou už následuje jen lanový most. Stezka, která pokračuje lanovým mostem, byla vybudována v roce 2016.
Nebudeme otálet a jdeme na to. Zvolna stoupáme po mostě Urkraftbrücke a užíváme si pohledy na vodopád a vodní tříšť, která nás občas osvěží. Most, jsou vlastně zavěšené schody nad strží, které stoupají stále výš až ke skalní stěně a na ně navazují další schody, ale už ne táhnoucí se přes údolí, ale zvolna stoupající podél skalní stěny až na horní plošinu. Celkem musíme překonat 700 schodů. Výškové schody měly další vyhlídkové plošiny, což bylo super. Pro ty, co mají závratě z výšek, to však nebylo nic příjemného, ale stálo to za to.

Konečně nahoře. Výhledy jsou úchvatné. Vedle horní plošiny končila ferrata, a tak jsme se potkávali s lidmi s úvazky. Za horním mostem nad ferratou byla ještě instalována vysutá, 80 metrů dlouhá vyhlídková plošina téměř na dosah od valící se masy vody.
Chvíli jsme si ještě užívali té krásy a hukotu vodní laviny. Nakonec jsme se odsunuli do nedaleké restaurace v obci Niederthai na kávičku a místní vyhlášený štůdl. Počasí se opravdu umoudřilo a bylo luxusně.

Kolem poledne se vydáváme na zpáteční cestu vedoucí po cyklostezce Alte Niederthaier Strasse. Sice jsme šli po asfaltu, ale tím, že to bylo z kopce, tak to vcelku šlo. Občas jsme zahnuli do lesa a cestu si tak zkracovali. Těsně před cílem, na kraji lesa, jsme narazili na malebnou kapličku Rattal. Před jednou hodinou jsme dorazili ke kraj vesnice a odtud šlapali přes celou vesnici až k parkovišti. K Barušce jsme se dostali před druhou hodinou. Čekalo se ještě na áčko, abychom se mohli posunout k dalšímu bodu programu. Odjíždíme ve tři hodiny zpět do Oetzu. Projeli jsme městečkem a těsně na konci zatáčíme doleva. Vedlejší horskou silnicí stoupáme vzhůru. Najednou končí les a před námi se zjevila vesnice Piburg položená na náhorní plošině shlížející do údolí. Byly vydány pokyny co a jak. Scházíme po asfaltové stezce ke stejnojmennému jezeru Piburger See posazenému v lesním háji. Celou cestu nás provází pohled na horu Acherkogel (3008 m).

Najednou stojíme u jezera utajeného v krásné přírodě, obklopené nedotčenými lesy a užíváme si ten impozantní pohled na tyrkysovou hladinu zalitou sluncem bojujícím se stromy o svou vládu. Domluvili jsme se, že půjdeme lesní pěšinou podél jezera, a když se nám bude zdát vhodný přístup do vody, tak ho využijeme a osvěžíme se. Na protilehlé straně u nejvýchodnějšího výběžku jezera je zřízena dřevěná plovárna se sluneční terasou a vyhlídkovou restaurací. Na jezeře je také dřevěný plovoucí vor. Jezero jsme si také mohli prohlédnout ze stylové dřevěné veslice, kterou si lze půjčit.
Nám ale stačilo jen osvěžení ve vodách jezera. O to větší byl pro nás šok, když jsme vylezli z vody. Vypadali jsme jako bychom se koupali ve vodě po nedávné ropné havárii. Byli jsme pokryti černým lepkavý slizem. Proboha co to je, nedá se to ani smýt, natož utřít. Tu se najednou ozval biolog Milan, to je bochnatka americká nebo také velká. Má ráda jen čisté vody a jednotlivý živočichové vytvářejí obrovské kolonie vypadající jako slizké gelové koule. Jakmile se však začne hladina ochlazovat, tak se začnou uvolňovat statoblasty, které mají na sobě háčky, aby se mohly zachytit na okolních předmětech. No samozřejmě se chytaly na nás a čekaly, že je pomůžeme roznést do širokého okolí. Dívali jsme se po sobě a usoudili, že to jistí sprchy v kempu.

Vracíme se zpět za Pavlem. Těsně před šestou odjíždíme směr Ötztal-Bahnhof. Dnes máme slíbené nákupy. Už se moc těšíme na osvěžující zmrzlinu a čerstvé pečivo. Dnešní den se opět vydařil ke vší spokojenosti. O to nemilé pro nás bylo zjištění, když jsme se při hlásání dozvěděli, že čtvrteční ráno se zase vstává brzy. Co naplat, snad to bude už naposledy a bude to stát za to.

12. 8. 2021 – čtvrtek

Vstáváme opět v nekřesťanskou dobu, o půl šesté. Dnes nás totiž čeká vrchol tohoto putování. Pozitivní na tak časném vstávání je jen to, že se na nás usmívá probouzející se sluníčko, což slibuje krásný den. Obloha je nesměle modrá. Prostě se teprve probouzí stejně jako my. Podobně na tom je i kemp. V podstatě Beruška ruší jeho ranní poklid.

Vyjíždíme přesně v půl sedmé. Co naplat, rozkaz je rozkaz. Ujíždíme nám již důvěrně známým směrem. Podřimujeme, abych dospali to, co nám bylo odepřeno. V 7:45 hod vjíždíme do malého malebného horského městečka Vent (1900 m), které vlastně uzavírá údolí Venter Tal a leží na říčce Venter Ache. Městečko je také východiskem na nejvyšší horu Ötztalských Alp, Wildspitze (3 770 m). Odtud se můžeme také vydat po stopách legendárního ledového muže Ötziho, ale o tom až později. Místní teploměr ukazuje pouhých 8,5°C, no nic moc. Honem se připravit na celodenní túry, prohřát se ještě kávičkou a vyrážíme.

Áčko si vytýčilo zdolat ledovec Similaun (3606 m), přes chatu Martin-Busch-Hütte, dále přes Marzellkammspitze (3149 m) s případným odklonem na vrchol Kleiner Similaun (3363 m) a dále po ledovci. Jelikož terén bude obtížný, bylo rozhodnuto, že zpáteční otáčka bude v 14:30 hod, ať už byl ledovec pokořen nebo ne.

Béčku se nabízelo opět několik možností. Volba byla na každém z nás, neboť jsme na to měli celý den. Jednou z možností bylo vyjet lanovkou až na konečnou stanici s přestupem ve stanici Stablein a odtud pokračovat dál. Nebo jít pěšky hned z Ventu. Prostě možností bylo opravdu mnoho.

Našim dnešním cílem, tedy béčkařů, byl výstup na horu Wildes Mannle (3019 m) a odtud na chatu Breslauer Hütte (2848 m). Postupně jsme se scházeli u konečné bezejmenné stanice lanovky, ať už jsme zvolili jakýkoliv způsob dopravy až sem. Od lanovky se nám otevíral překrásný pohled na celé Ötztálky. Opravdu něco úchvatného.
Tak se dáme do toho. Hned od prvních výškových metrů, počítaných od stanice lanovky začalo pozvolné stoupání. Šlo se vcelku pohodově. Kolem nás, roztroušeny po okolních svazích se pásly ovečky. Pod nohama jsme měli travnatý terén. Jakmile jsme však začali nabírat výšku, měnil se i terén. Začali se nám plést pod nohy kameny. Jejich množství s výškou přibývalo.

Skáčeme mezi kameny jako kamzíci a hledáme co nejschůdnější cestu a k tomu ještě červenou značku. No spíše červené flákance na balvanech a vzpomínáme na naše turistické značky. Šplháme výš a výš. Už jsme i zahlédli kříž, symbol vrcholu. Ještě překonat pár balvanů a už stojíme na vrcholu u kříže. Ty výhledy jsou neskutečně úchvatné. Celé okolí máme jako na dlani. Vrchol dnešního dne pro béčkaře, hora Wildes Mannle je zdolán. Usedáme na kameny a vytahujeme svačiny. Před sebou máme celou skupinu třítisícovek a ledovců, ale ten který máme nejblíže je ledovec Rofenkarferner. S pomocí dalekohledu jsme pozorovali i skupinu navázaných turistů na ledovci.

Po krátkém odpočinku nás čekal poměrně obtížný sestup. Vydali jsme se po hřebenu přes šutry do údolí. Skok sem, skok tam. Hlavně nešlápnout vedle. Hřeben pomalu končí a my musíme sestoupat úzkou klikatící se pěšinkou dolů. Místy si pomáháme řetězy, aby byl sestup bezpečnější. Ještě poslední prudké klesání a už stojíme na rovném chodníčku táhnoucím se po nízkém hřebeni.

Před sebou vidíme malé plytké tyrkysové jezírko napájené odtávajícími ledovci. Když se rozhlédneme kolem, všude jsou zaoblené balvany, což je důkaz, že tady také kdysi ležel ledovce, který svým pohybem kameny obrousil. Shora vypadají jak želví krunýře, jen mají rezavou barvu. Pravděpodobně obsahují stopy železa. Mezi kameny na nás vystrkuje své bílé květy pryskyřník ledovcový. Díváme se do údolí, a nic než kamenná pole a skromnou alpskou květenu nevidíme. I konečná stanice lanovky je v nedohlednu. Bohužel ani vytoužená chata nikde před námi. Jen kamenná pole a ticho. No nic pokračujeme, čas je náš nepřítel. Šplháme uzounkou kozí stezkou opět nahoru. Čím výše se dostáváme, tím jsou výhledy kouzelnější. Naše chata však stále nikde. Kdy už to stoupání skončí, od lanovky to vypadalo jako nenáročná vycházka.

Chvíli skoro rovinka a už zase stoupání. Kdy tomu konečně bude konec. Vykoukneme zpoza skály a ejhle chata je tady. Vyloupla se znenadání. Breslauer Hütte (2844 m). Vybudována byla v roce 1882 jako malá kamenná bouda. Říká se ji také Vratislavská, protože ji vybudovala Vratislavská (slezská) sekce Alpenvereinu. Chata nás přivítala terasou plnou nadšených turistů. Hledáme místo k usednutí, ale nikde nic. Musíme chvíli počkat, až se něco uvolní. Netrvalo to dlouho a i my usedáme k místnímu občerstvení. Opět jsme obklopeni třítisícovkami. Prostě nepopsatelná nádhera.

Od chaty se nám nabízí ještě jedna možnost výstupu. Jde o nedaleký kopec, no je to vlastně třítisícovka Urkundkolm (3134 m), jak jinak. Záleží však na každém z nás jak se cítí. Něco málo po třetí hodině se vydáváme na zpáteční cestu. Opět možností bylo několik. Někteří sešli k prostřední stanici lanovky a odtud sjeli dolů. Další skupina sestoupila do údolí říčky Rofenache a malebným údolím došla do Ventu. Návrat skupin bé byl v rozmezí půl čtvrté až půl páté. Teď už jen musíme čekat na návrat áčka. Ono to vůbec nevadí, počasí nám přeje, a tak se rozhlédneme po Ventu.

Ještě jednu věc však nelze v těchto místech opomenout. Právě do těchto končin kam dnes směřovalo áčko, tedy do oblasti ledovce Similaun se váže docela nedávný velmi významný historický objev, nález slavného Ötziho, muže v ledu. Místo nálezu se nachází asi něco přes hodinku cesty od chaty Similaun Hütte (3514 m), kolem které áčko možná procházelo. Byla to jedna z největších událostí jedenadevadesátého roku. Dva němečtí turisté, Helmut a Erika Simonovi, sešli 19. září 1991 v Ötztalských Alpách na rakousko-italské hranici z cesty mezi horskými sedly Hauslabjoch a Tisenjoch. Na východním hřebeni hory Fineilspitze zpozorovali mumifikované tělo trčící z ledu. Ani ve snu je nenapadlo, že toto tělo je cestovatel v čase a pochází z doby bronzové. Pozdější výzkumy ukázaly, že tělo je staré 5300 let a že se jedná o nejstaršího zachovaného člověka, který byl kdy nalezen. Tehdy horolezec a spisovatel David Roberts napsal - „Od začátku dvacátých let 20. století, kdy Howard Carter otevřel hrobku krále Tutanchamona, se neobjevil žádný člověk z dávných časů, který by upoutal takovou všeobecnou pozornost“. Nutno podotknou, že o Ötzim koluje spousta pověr. Jeho tělo si dnes můžeme prohlédnout v muzeu v Bolzanu.

Den se pomalu chýlí ke konci. Slunce už zvolna končí svou denní pouť a sklání se k obzoru. Na Vent se snáší soumrak. Zezadu od hotelu se k busu začínají trousit áčkaři. První dorazili ti, kteří se od původní trasy odklonili a zvolili výstup na vrchol Kreuzspitze (3455 m). Horu, která patří mezi sto nejvyšších vrcholů Rakouska. S malým časovým odstupem přichází ti, kteří se drželi původního plánu. Ze šestičlenné skupiny samotného vrcholu ledovce dosáhl jen jeden. Ostatním chybělo jen pouhopouhých padesát výškových metrů. Nic naplat, ale všichni podali obdivuhodný výkon. Pro ty mladé je to výzva do budoucna.

Honem se osvěžit a zout španělské boty, které jsme celý den tahali na nohách a hurá do busu. Téměř podle původního harmonogramu odjíždíme z Ventu ve čtvrt na osm. Na základnu jsme dorazili unavení, ale spokojení před půl devátou. Rychle koupel a něco sníst a pak kraťoučké hlásání. Sedíme před stany a užíváme si večerní pohody. Obloha je temně modrá bez mráčku, a tak se snažíme pozorovat létající perseidy. Moc štěstí jsme neměli. To nevadí, snad se nám poštěstí zítra.

13. 8. 2021 – pátek

Vzhledem k včerejšímu pozdnímu návratu je dnes odjezd posunut na půl devátou. Trocha přispání přijde vhod. Obloha je poseta mohutnými plujícími bílými peřinami. Na straně od silnice již ranní slunce ohřívá skalní masiv. Dnes na výpravu neodjíždíme všichni. Někteří si udělají vlastní program, ferratu nedaleko kempu. Nastalo usilovné počítání oveček, aby se vědělo, kolik nás vlastně odjíždí. Nakonec jsme se dopočítali a tak můžeme vyrazit. To, že nejedeme všichni, nebyla jediná změna. Opouštíme Ötztálské údolí a míříme do údolí směrem k městu Imst (828 m) na okraji Lechtálských Alp. Teď něco zajímavého z nedávné historie. Město Imst sehrálo významnou roli v éře národního socialismu, když jako první tyrolská obec udělila Adolfu Hitlerovi čestné občanství již v roce 1933, což bylo přehodnoceno až v 90. letech 20. století.

Projedeme městem a pokračujeme dál do čtvrti Hoch-Imst. Zaparkujeme a vydáváme se zařadit do fronty na lanovku, která se nachází v nadmořské výšce 1053 m a doveze nás o 447 metrů výše. Paráda, ušetříme aspoň nohy. Dlouho jsme nečekali, provoz začal v devět hodin a my hned vyjíždíme. Lanovka je dvousedačková a nabízí úžasné výhledy. Konečná stanice je Untermarkter Alm ve výšce 1491 metrů. Po celou dobu co jsme se vezli, tak jsme bedlivě sledovali trasu bobové dráhy, kterou se někteří z nás povezou zpět. Tak jsme konečně na startovní čáře. Odtud to vše vypukne. Jakmile jsme byli všichni na místě, tak ti co pojedou dráhou dolů, dostali ještě v rychlosti nejnutnější pokyny jak potom postupovat. Počasí je skvělé, tak nám nic nebrání prásknout do koní a vyrazit.

Obě skupiny máme společný začátek. Nejprve musíme vystoupat na chatu Muttekopfhütte (1934 m). Pěšina vede po svěže zelené louce, a tak se nám jde pohodově. Po pár výškových metrech přechází louka v kamenitý terén. Kolem nás jsou jen holé světle šedé vápencové skály a za námi široké údolí.

Stoupáme po turistickém chodníku Wanderweg 621. Terén je kamenitý, sem tam sutisko a nízká kleč. V údolí pod námi hučí horský potok Malchbach. Cesta se kroutí úbočím, nahoru dolů, nahoru dolů. Konečně docházíme k chatě Muttekopfhütte (1934 m) s překrásnou vyhlídkou do zeleného údolí. Chata byla postavena v roce 1874 na místě, které dříve sloužilo jako skladiště a v roce 2004 až 2005 byla kompletně zrekonstruována.

Samozřejmě nepohrdneme malým osvěžujícím občerstvením. Tady však naše společná cesta končí. Áčko se vydává na svou trasu a béčko se opět dělí na skupiny. Béčko se mělo původně vydat na vyhlídku Adlerhorst nad údolím. Cesta Drischlsteig totiž vede po skalnatém úbočí Vorderes Alpjoch (2121 m) a moc nás nelákala. Odtud jsme měli sejít zpět k lanovce přes louku.

Nakonec jsme se někteří rozhodli vyzkoušet cestu Platteinstieg na protilehlém svahu posazenou o něco výše než cesta, kterou jsme sem přišli. Probrali jsme s vedoucími náš záměr a po krátkém odpočinku, se vydali na cestu. Sestupovali jsme nejprve kousek po stejné cestě, kterou jsme sem vyšli. Po chvíli jsme došli k odbočce, která nás nasměrovala na cestu Platteinstieg. Ještě než jsme se vydali na zmíněnou cestu, tak jsme potkali další opožděnou část skupiny bé, a vysvětlili jim, kam směřujeme. Po krátké konzultaci jsme už konečně pokračovali v stoupání.

Stezka byla jak pro kamzíky. Úzký kamenitý chodníček se vinul mezi nízkou klečí. Krátké zalesněné úseky byly přerušovány hučícími horskými potoky vytékajícími z výše položených ledovců nebo sutiskovými poli. V těchto úsecích byla většinou cesta jištěna řetězy či lany. Museli jsme také překonat několik skalnatých úseků. Túra byla docela náročná, ale zase nám to vynahradily skvělé výhledy. Asi po hodině a půl jsme se dostali na nádhernou louku s rozkvetlými temně fialovými dymějemi a vápencovou skupinou Vordere Platteinspitze (2562 m) nad s sebou. Úžasná scenérie.

Posadili jsme se do trávy, vytáhli svačiny a užívali si to neskutečné ticho a výhledy. Vyhlídku Adlerhorst jsme měli téměř na dosah ruky, jen překlenout údolí. Ze strany od louky k nám občas zavítalo několik místních turistických nadšenců.

Nakonec jsme sbalili batohy a pokračovali v cestě. Ta se mírně stáčela vlevo, stále po louce. Po chvíli jsme došli na rozlehlou louku a to co se před námi otevřelo, se nedalo popsat slovy. Údolí kolem Imstu jako na dlani. Stáli jsme na rozcestí tří cest, což signalizoval vysoký dřevěný kříž. Jedna pěšina vedla přímo vzhůru ke skupině Vordere Platteinspitze, druhá byla ta naše, po které jsme právě přišli a ta třetí nás měla přivést přímo k chatě Latschenhütte. Chvíli jsme stáli, užívali si panoramata a hledali správná slova jak popsat tu neskutečnou krásu.

Nic naplat vrtulník pro nás nepřiletí. Tak jdeme. První úsek klesání byl poměrně prudký, ale naštěstí krátký. Pak následoval travnatý úsek po úbočí svahu, kde si nás sluníčko do sytosti vychutnávalo. Konečně jsme měli na dosah les a to už byla paráda. Měkounký chodník nám pod nohami utíkal téměř sám. Než jsme se nadáli, stáli jsme na spodní louce, odkud jsme ráno vyšli a na dohled jsme už měli chatu Latschenhütte. Přešli jsme most přes potok Malchbach a pokračovali po Jägersteig naučnou lesní stezkou. Na závěr jsme si ještě vykoupali nohy v ledové vodě potoka a pokračovali k lanovce. Dobrá nálada nás neopouštěla a počasí bylo super. Prostor v okolí lanovky byl zahlcen turisty, nejspíše čekajícími na bobovou dráhu. Jelikož bobistů bylo mnoho, tak byla vydávána pořadová čísla k odjezdu. V současné době bylo čekání na odjezd zhruba hodinu. Lanovka odbavovala stále plynule. Před odjezdem dolů jsme si však ještě zašli na dobrou kávu do restaurace Untermarkter Alm. Času jsme měli dost. Doba odjezdu bobistů se pomalu nachýlila, tak jsme se vydali ke stanovišti. Nejprve jsme odevzdali batohy, které pojedou samostatně dolů, abychom se mohli soustředit jen na vlastní řízení.

Trasa bobové dráhy Alpine Coaster je otevřena celoročně, dlouhá 3,5 kilometru a je protkána ostrými zatáčkami a vlnami. Občas je možno dosáhnout až dech beroucí rychlosti 40 km/h. Ti co sjížděli dolů klasicky lanovkou, si užívali nejen pohledy na okolní alpskou krajinu, ale hlavně obdivovali odvahu jezdců, kteří se řítili na bobové dráze po svahu přímo pod našima nohama. Tak jsme šťastně přistáli dole. Pro bobisty to určitě byla nezapomenutelná jízda. Prošli jsme téměř prázdným parkoviště k Barušce.

Pomalu se už trousili i áčkaři, a tak jsme byli zvědaví, kde nakonec byli, protože upustili od původního plánu. Z chaty Muttekopfhütte se vydali zadní cestou na vrchol Hinteres Alpjoch (2425 m) a odtud přes Vorderes Alpjoch (2121 m) mířili na vyhlídku Adlerhorst ovšem v polovině cesty je upozornily výstražné cedule, že je vstup zakázán, neboť tam byl nedávno sesuv. Po tomto zjištění začali sestupovat přímo k lanovce. To byla, ale novinka pro pár béčkařů, kteří se na vyhlídku vyšplhali, aniž by tušili, že se tam nesmí. Cestou viděli cedule s varováním, ale ty byly odstraněny do křoví, a tak šli cestou necestou. Hlavně, že to dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo.

Naskladnili jsme se do busu a v pět hodin jsme odjeli do kempu. Dnes nás ještě čekal bohatý program, byl to náš poslední večer v Őtztálském údolí. Taky se ještě cestou musíme zastavit v supermarketu a nakoupit nějaké maličkosti pro své nejbližší. Podvečer probíhal v tradičním duchu, koupání, vaření, hlásání. Při posledním hlásání jsme ve stručnosti zhodnotili uplynulý týden, který neskutečně rychle uběhl. Snad to bylo tím bezchybným počasím a partou dobrých kamarádů. Potom jsme se přesunuli do zadní části kempu, kde jsme si udělali závěrečný táborák a zavzpomínali na krásné a neopakovatelné zážitky.

14. 8. 2021 – sobota

Poslední ráno, poslední zvony z nedalekého kostela, poslední pohledy. Plán je splněn do puntíku a nezbývá nám už nic jiného než se těšit na další sezónu. Teď ještě uvařit poslední snídani a začít pomalu balit. Snad nám do toho balení nehodí počasí vidle. Nic tomu však nenasvědčuje. Intenzita slunečních paprsků hned po ránu nabírá na intenzitě. Zvolna začínáme vyklízet stany a připravovat je na balení. Moc se nám nechce. Čím více se blíží poledne, tím více na nás doléhá úmorné vedro. Konečně je vše zabaleno, uloženo v buse. Už se jen vykoupat, převléknout a jít se najíst do nedaleké čínské restaurace. Odjezd byla stanoven na čtvrt na pět.

Vyrážíme z kempu směrem na Innsbruck. Než se nám zešeří, můžeme si ještě prohlížet nespočet historických staveb v tomto kouzelném koutě jižního Tyrolska. Nad ránem vjíždíme do areálu veteriny. Vybalit veškerý materiál a uložit na své místo do skladu a hurá domů dospat to co nám chybí.

Příští léto zase na shledanou, snad již za příznivějších okolností.