Filipův deníček
18. EXOD byl mimořádný tím, že se na něm neodehrál žádný průser typu pochod po hřebeni za bouřky nebo pád sněhového můstku nad okrajovou trhlinou. Počasí bylo až trapně fádní - furt pryč hezky, túry pečlivě vybrané, přiměřené pro A, B i C a horalé povětšinou zodpovědní. Až se obávám, zda nebudu čtenáře deníčkem nudit. Než se mnou nastoupíte do autobusu, chci zde popřát všem kolenářům, jmenovitě Emanovi, Petrovi a pak jakémusi Rafaelu Nadalovi, by je jejich zdravotní obtíže opustily v čase kratším než jedno mávnutí křídel kolibříka. Deníček vznikal těžce za dlouhých letních nocí, po malých částech, v srpnu a počátkem září 2009.
Den první, příjezd do Brna, úterý 20. července
Praha Holešovice - Kolín - Pardubice - Česká Třebová - Brno hlavní nádraží (vlak), Brno hlavní nádraží - VFU Brno (taxi), VFU Brno - La Botte a zpět (pěšky)
Po kratší koketerii, že bych jel do Brna tentokráte autem, myšlenku opouštím a vracím se pokorně k vlaku. Mému nasednutí do Vindobony předchází hektická mailová komunikace mezi Tomášem, Drahuškou, Petrem a mnou, jejímž výsledkem je, že Petr kupuje těžší věci k jídlu typu konzervy a nějaký chlast pro obyvatele Děčína (tuším něco kolem 3 litrů, ferner a rum). Činím změnu v balení, beru si velkou tašku 80l, batoh na túry 35l a spacák bokem. Mnohem pohodlnější, než doposud po 11 let používaná kombinace 3 báglů. Stále je co zlepšovat. Lano, mačky a cepín nechávám doma ve skříni, nebude jich dle slov Petra Dvořáka třeba (měl pravdu).
V Brně je mnohem větší vedro než v Praze. Letos se rozmazlíme a nepojedeme na veterinu šalinou, alebrž taxíkem. Mají štafl hned před nádražím. Za 200 Kč nás taxi BMW odveze i s bagáží přímo před tělocvičnu. Poučeni z loňska zvoníme na kolegu Kubernáta, ukládáme bágly do tělocvičny, připravujeme si žíněnky na noc (to je základ, před pijatykou v hospodě připravit lože). V šest jsme v La Botte. Je to stejně neměnné jako odliv a příliv, úplněk a nov. Závěrečné soustředění před EXODem se odehrává zde.
Den druhý, cesta do Corvary, středa 21. července
Brno - Mikulov - Wien - Wiener Neustadt - Bruck an der Mur - Spittal - Lienz - Bruneck - Corvara in Badia (1550 m), 13h jízdy
V 5:05 vyjíždíme. Osazenstvo povětšinou staří harcovníci, nových tváří poskrovnu. Nakládání rychlé a bez problémů, vozík poloprázdný. Jiřina se pochlapila a snížila počet tašek na polovinu (to jest na osm ze šestnácti). Petr veze televizi Orava. Nevíme proč, pak se ukáže, že do lepenkové krabice zabalil náš proviant. Piva dost, ale podražilo (o 5 Kč na plechovku). Je vedro (ten den bylo v Praze kolem 35°C). Jana jede sama, Vilda má nějakou nepěknou nemoc. Přejeme mu brzké uzdravení. Za Brnem první informační hlásání Petra a Emana. Až by byl člověk nesvůj, kdyby to bylo jinak.
Jedeme sice horší, zato však kratší cestou mimo dálnice. Co zastávka, to pivo a svačina. Petr promítá na TV minulé hory z DVD přehrávače. Pak je na pořadu dne cimbálová kapela metodou sběrného dokumentu. Nevím čím to, leč kvalita zvuku je příšerná, přežili jsme s vypětím všech sil. Vedro, lepkavo po celém těle. Za Bruneckem konečně odbočujeme do hor a začínáme stoupat. Jsem pověřen náročným úkolem vybrat nejlepší stan - loni jsem se dle slov Petra a Tomáše osvědčil. Jak jsem se úkolu zhostil letos nechť posoudí spolubydlící. Výměna turnusů rychlá, nikdo si neposlal bágly zpět do Brna.
Večer se hnala bouřka, na poslední chvíli si to rozmyslela a otočila to do údolí vedle, kde se pokojně rozpustila. Zapadlo slunce a je poměrně chladno. Fasujeme čipové karty do sprch a na WC. Výsledkem je, že se chodí konat potřeba nadvakrát. Nejdříve bez a pak s kartou. Kemp je v cca 1600 m, však na otevřeném místě bez kouska stínu. Trochu jako na poušti - svítí slunce vedro, po západu zima bez přechodu. Je plno, máme stany našlapané na sebe. Hlavní sezona klepe na dveře.
Eman nás večer seznamuje s impozantním okolím - kopce nad 2800 m.n.m přímo nad našimi hlavami. Skupiny Sella a Puez - Geisler. Sellu znám ze zimní lyžovačky v Arabbě, Puez - Geisler je pro mne novinkou. Zítra razíme na Sass de Pütia, z čehož máme s Tomášem radost - kopec je dobře vidět z Kronplatzu, obdivovali jsme jej každou lyžovačku. Samostatně stojící hora s parádním kruhovým rozhledem.
Den třetí, Sass de Pütia (Peitlerkofel), 2875 m, 360° túra kolem hory, čtvrtek 22. července
Würzjoch (P.so di Erbe, 2006 m), Kompatschwiesen (2058 m), Peitlerscharte (2357 m), Sass de Pütia (2875 m), zpět Peitlerscharte, Gomma Joch (2111 m), uzavření okruhu na Kompatschwiesen (2058 m), zpět na Passo di Erbe - cca 1000 m nahoru a dolů, cca 6 hodin
Odjíždíme načas (+5 minut se toleruje) za velmi slibného počasí. Cesta do sedla Würzjoch je tak akorát na vypití autobusového pivka coby iontového nápoje před výkonem. V sedle pobíhám po svahu nad parkovištěm a hledám vhodné kompozice k focení, louka je poseta tolijemi baheními. Jiřina jde napřed. Příchod na Kompatschwiesen je po široké šotolinové silnici, celkem fádní až na skupinu záchodových mís posazených na záda a velkou jámu přirozeného původu, kterou cesta obchází.
Přicházíme pod severní srázy Sass de Pütia, hlavní žlab je kompletně vysněžen, mít mačky a pikl, byla by to nejsnazší cesta na vrchol. Toto léto ostatně je tolik sněhu, že jsou kompletně vysněžené severní žlaby všech kopců nad 2000 m.
Doháníme Jiřinu. Stoupajícím traverzem dosahujeme sedla Peitlescharte, závěrečných asi 100 výškových metrů je prvním zahřívacím kolem túry. Až do sedla byl výstup ve stínu, zbytek bude kompletně na slunci, není úniku. Po krátkém nabrání druhého dechu pokračujeme prudkým travnato-kamenitým svahem pod vrcholovou hlavu hory, kterou je třeba zdolat lehkou ferratou. Tomáš si ještě odskakuje na podvrchol s křížem, asi kóta 2581 m Za čerstvého větru se občerstvujeme a soukáme do sedáků. Méně zkušeným borcům v oblékání sedáků je třeba pomoci. Ferrata je to lehoučká, ani jsem se necvakal. Plembák se hodí, suti je cestou dost. Než jsem se nadál železo končí, k vrcholovému kříži to je co by kamenem dohodil. Tradiční rituály přípitků, focení, kochání se, dohadů co že je který vrchol - a že jich bylo.
Sestup zpět na sedlo rychlý, stále za ochlazujícího větru (naštěstí). Ze sedla dolů, pak po rovině, pak nahoru a dolů traverzem, dobré výhledy na masiv Kreuzkofelu (skupina Fanes). Výstup do sedla Goma snadný, už si myslím, že máme vyhráno - chyba lávky. Nahoru a dolů, lesem, sutí i loukou, zase nahoru a zase dolů, pořád dokola asi 90 minut ostré chůze. Nekonečný návrat na výchozí bod okruhu.
I přes Petrovo ujištění, že se nedá nikde nabrat voda, je možné se občerstvit v některém z almů. Teklo i asi 5 potoků, letos však byla mimořádná zima a vody více než v jiných letech, tak bych na to jiná léta či později v sezóně nespoléhal. Vyrazil jsem ze sedla sám, později mne dohonila Jana. Cesta ve dvou ubíhala rychleji. Doháníme většinu skupiny B, která šla okruh bez vrcholu. K autobusu přicházím značně uondán. Zchátralé tělo úředníka říká majiteli, co si o túře myslí. Večer v kempu bez překvapení - panák ferneta na příjezd, vaření, káva & cestovní koláč, hlásání, povídání, trocha červeného a do spacáků.
Den čtvrtý, Pizes de Puez (Puezspitzen), 2918 m, túra přes 3 sedla, pátek 23. července
Grödner Joch (P.so Gardena, 2125 m), Forc. Cier (2469 m), Forc. de Crespëina (2528 m), Forc. de Ciampëi (2366 m), Puezhütte (2475 m), Puezspitzen (2918 m), Grödner Hohenweg, Langental, Wolkenstein (1563 m) - cca 1000m nahoru a 1500m dolů, cca 7 hodin
Na tomto místě popíši do omrzení se opakující ranní dialog (spíše Tomášův monolog) na téma kdo více chrápal, zda já nebo Petr, kdo koho tahal za nohu (většinou Tomáš mne, když už jsem byl vzůru a tudíž nemohl chrápat). Jo a také jak moc vrzaly naše nafukovačky. Příště si vezmu vlastní malý stan a budu spát někde bokem. A místo sebe doporučím do stanu Vladimíra.
Než jsme se ráno v autobuse podívali na dno plechovky s něčím vařeným, už jsme byli v sedle Gardena. Jiřina opět vyráží napřed by chytila správnou tepovou frekvenci. Je mi ještě hůře než včera. Stoupáme do prvního sedla, převýšení cca 300 metrů. Trochu tápeme nad chatou Jimmy, kudy dál.
Loupe mi v levém koleni, naštěstí jen asi 50 výškových metrů. Pod sedlem procházíme bizarním skalním městem vápencových věží a věžiček. Doháníme Jiřinu. Zkracuji si odpočinek a vyrážím napřed do dalšího sedla Crespëina, cesta vede očekávaně dolů (asi 40 výškových metrů) a nahoru (100 výškovýc metrů). Proti přes údolí se tyčí mohutná do šíře, však nevysoká kompaktní hradba hory Mont Dressëura nad Val de Chedul. V sedle Crespëina je pěkný dřevěný kříž s Kristem. Opět vyrážím napřed sám se sebou, míjím jezero (Lech de Crespëina), kde bych se za normálních okolností rád vykoupal, dnes ale ne, vpravdě ne.
Skupina A se cestou přes altipiano k chatě rozpadla na samostatně se pohybující jednotky a malé skupinky. V posledním sedle před chatou fotím květiny, Prisku a Martu. Ze sedla vede úděsný sestup v suti na dno údolí Langental. Skupina B, ostřílení to borci, tudy bravurně sešli. Na chatě se spořádaně dáváme dohromady, rychlé pivko a tatranka a vyrážíme na vrchol. Krátký výšvih travnatým svahem, kus po ostřícím se kamenném hřebínku s napříč vrstvenou skálou, traverz po uzounkém chodníčku v nejjemnější suti, vodorovně přes dva zářezy potoků z jarních tání, nyní s koryry prázdnými.
V sedle mezi Piz de Puez a Col de Puez vedeme krátkou debatu, na jaký vrchol kdo vystoupí, nakonec všichni na vyšší (o cca 190 metrů). Držím své tempo, na čelo skupiny A dnes nemám, tedy jsem to nevyzkoušel, zda bych vydržel morálně. Mám ztrátu asi 5 minut, celé A se na vrcholu schází ještě asi dalších 10 minut, závěr v suti byl více než nepříjemný, jemný štěrk, dolů bude hodně klouzat. Kolmá severní stěna se sněhovými poli budí respekt, je však dost rozbitá, nekompaktní, nic pro horolezce. Motám se kolem vrcholového křížku, až mne Sylva upozorňuje, že pro mne dolů do severní stěny nepůjdou. Z vrcholového rituálu nic nechybělo. Začínám sestupovat jako první, cestou přemýšlím, kolik času celkem jsem strávil na vrcholech Alp a Dolomit. Řádově asi hodiny, titěrnost v porovnání s tím, kolik času celkem jsem v horách pobyl. Na chatě jsem velmi rychle, hostů řádně přibylo. Dávám si gulášovou polévku, nechutnala mi přes řádný hlad. Ani pivo nepřidalo apetyt. Tak ještě jedno malé a vzůru dolů, tedy nejprve traverzem a poté dolů, což je sice delší, zato pohodlnější způsob dosažení dna údolí Langental. Potok ani říčka nikde, zas bez koupání. U ústí údolí potkávám Emana, obdivujeme ferratu vedoucí na Baita Stevia. Ještě kus vesnicí po asfaltu a kus do kopce, sundat pohorky a ponožky a polknou první doušky chladivého moku.
Den pátý, Col di Lana - krvavá hora, 2452 m, sobota 24. července
Passo di Valparola (Ju de Valparola, 2168 m), Passo Sief (2209 m), Sief (2424 m), hřebenem na Col di Lana (2452 m) a zpět, cca 500 m nahoru a dolů, cca 5 hodin
V noci pršelo a byla bouřka, přesně podle předpovědi. Vyjíždíme později, mraky se dosti honí, dle předpovědi se kolem poledne škubnou a bude fantastická viditelnost, jaká bývá po přechodu studené fronty. Stalo se. Jdeme na horu, kde má Petr pytel z roku 2002, kdy zde jako mladý chlapec prodlíval se svou tehdejší přítelkyní.
Túru prosazuji jako povinnou pro všechny naše třicetikorunové voliče - nechal bych je s kvérem a plnou polní prodlít den v zákopech bez bojové akce, jen tak být, aby viděli, co to znamená mít se špatně, bez perspektivy, jako terč kulek, šrapnelů a min protivníka kutajícího mi ve skále pod nohama, s čímž neudělám nic, jedno velké NIC.
Výstup je veden v katalogu zajištěných cest, železa je na skále vskutku hodně, vážne je však třeba brát jen asi 5 kramlí v jednom místě výšvihu kolmého skalního stupně. Na hřebeni nad Passo Sief fučí mohutně a studeně, navlékám na sebe co mám za bundy. Vítr kupodivu později ve vyšších výškách slábne. V severním kotli pod hlavním vrcholem bliká z černých skal malé sněhové pole.
Skupina A došla na hlavní vrchol Col di Lana, skupina B na vrchol Sief, oddělený od hlavního kratším hřebínkem. Na úbočí Sief je opravený zákop v délce asi 400 metrů. Col di Lana i okolní kopce jsou z bazických vyvřelin, s odlišnou, neméně bohatou květenou než okolní vápencové vrchy. Fotím o 106 kytky, kopce, ledovec na Marmoladě, zákopy. Kousek pod vrcholem je opravená kaplička. Pietní místo, i 94 let od války tu běhá mráz po zádech. Kráter po odstřelu patrný, chybí asi 1/4 kopce.
Návrat stejnou cestou zpět k autobusu, čekám ještě na Tomáše, zda se půjdeme koupat, šel celý den bez bundy, je trochu prochlazen, koupání rušíme. Do kempu jedeme oklikou přes sedla, ze kterých vedly túry minulých EXODů a ze kterých, je třeba přiznat, jsou parádní výhledy. Jen těch turistů v sezoně je hodně. Už se těším na zítřek, v malé skupince půjdeme do kolmých stěn masivu Sella.
Den šestý, Cima Pisciadu, 2985 m, via ferrata Brigata Tridentina, neděle 25. července
Grödner Joch (P.so Gardena, 2125 m), Alta via Dolomiti, ústí Val Setus, via ferrata Brigata Tridentina (obtížnost D), Ütia Pisciadu (2585 m), Cima Pisciadu (2985 m), zpět k chatě Pisciadu, Val Mesdi, kemp Colfosco (Kolfuschg, Calfosch, 1600 m) - cca 900 m nahoru a 1400 m dolů, cca 8 hodin
Ráno jako malované, chladno (asi 4°C). Na sedlo to zná zpaměti i autobus. Mírně trapná situace nastává, když skupiny A a A' čekají, zda Jiřina, která výjimečně nešla napřed, si vypůjčí hole, které bude s vysokou pravděpodobností potřebovat ve Val Setus na sněhových polích. My čekáme nahoře, Jiřina dole a nikdo se nemá k ráznému zásahu. Nakonec Jiřina hole kdesi splašila a přidala se k A'. Chůzi napřed si vynahradila od chaty nahoru na vrchol.
V poklidu po počátečním nabrání výšky nad sedlem houpavým traverzem s převahou klesání přejeme u ústí Val Setus skupině A' vše dobré a vzájemně potvrzujeme sraz na chatě. Ve 4 (Pavel, Sylva, Petr a já) pokračujeme k nástupu na ferratu. Nejsme tu sami a davy houstnou, ve finále lezeme vzhůru v téměř souvislém (a tudíž tragicky pomalém) zástupu. Posílam Janě SMS, by se zařídili dle potřeb - nakonec se míjíme u chaty, oni po hodině a něco čekání vyráží na vrchol, my je doženeme po vypití zaslouženého pivka.
Ferraty moc rád nemám, tato je vpravdě ve své spodní části vedena logicky, chytů a stupů nepočítaně, volně tak za III.UIAA. Pár obtížnějších výšvihů. Po polovině výstupu podél železných lan se skála napřimuje do kolmice, přibývá žebříků a ubývá chytů. V cestě je dosti krajanů, počet větší než malý. Ještě kratší traverz a jsme u můstku přes propast. Pro Sylvu to je ferratová premiéra, snad se jí líbila. Fotíme se na předpovídatelně fotogenickém můstku, poté se necháme fotit od bližního našeho za ferratou jako lanové družstvo. Udělalo se mi náhle tak nedobře, že jsem čekal každou chvíli obracení obsahu žaludku mezi nás. Petr mne zachránil dávkou kofoly. Díky!
Ještě kousek obloukem mírně vzhůru a již kupuji pivko na chatě. Místo nádherné, jezero, výhledy omezené na severní směry.
Po přesunu piv ze sklenic do žaludků nahazujeme bágly na záda a vydáváme se na posledních několik set výškových metrů na vrchol těsně pod hranici 3000 metrů. Vládne uvolněná, přátelská atmosféra, špičkujeme, smějeme se, přitom jdeme rychle. Kus želez ve skále s potůčkem a deštěm přes převisy z tajícího sněhu, sněhová pole, sedlo pod vrcholem. Výstup po širokých skalních policích, výše nepravidelých, nakonec po skále, suti minimum. Na vrcholu po obligátní impregnaci proti chladu a nadmořské výšce žvýkáme pozdní oběd. Výhledy famózní. Skupina A' je již emočně saturována a začíná sestupovat, sraz opět na chatě. Dojídáme opožděný oběd, pomalu sestupujeme, nikam nespěcháme. U chaty je první Jiřina (sestupový to ďábel), sedá si však bokem stovky metrů daleko od hospody. Požívám skoro dvě polévky, polovinu druhé dojídá Petr. Sedíme na slunci, přesto mi je chladno a oblékám na sebe další dvě vrstvy. Z koupání sešlo, už ani nevím proč. Tu se vzal, kde se vzal u chaty Vladimír. Potkal jej i Pavel kus od chaty na sestupu. Pochlubil se mu, že dal sám samec ferratu a pronesl něco o namyšlených primadonách. Nadmořská výška, slunce a nižší tlak dělají divy.
Letecký sestup prvním prudkým hangem s trochou železa na skále na dno údoli Mesdi, pod sněhová pole. Kus mírnějším terénem v sedlé suti a druhý nemilý padák podél bysté vody do širokého údolí a stínu lesa. Do kempu coby kamenem dohodil po turistické dálnici. Vladimír se vrací pro hole, co zapomněl na rozcestí. Byly tam.
Den sedmý, Kreuzkofel (L'Ciaval, 2911 m, Punta Cavallo), túra která měla smůlu, pondělí 26. července
St. Leonard lanovka, Heiligkreuz - Hospiz (2045 m), Kreuzkofel scharte (2612 m), Punta Cavallo (2911 m) a zpět - cca 900 m nahoru a dolů, cca 7 hodin
Po velmi krátké jízdě autobusem zastavujeme u dolní stanice lanovky na La Crusc. Na parkovišti málem nachytám Sylvu s kalhotami a kalhotkami na půl žerdi, chtěje vyhodit plechovku do kontejneru. Cestou nahoru teplota klesá, ve stínu skokově. Slunce rozpouští mraky v údolích a kolem Sass de Pütia. Další fyziologická přestávka skoro všech na konci druhé části lanovky. Početná skupina A se spočítá a vyrážíme, jak jinak, nahoru. Kolem ještě zavřené chaty, kosodřevinou, kamenitým svahem, přes výraznou rýhu po jarním potoce hore brehom ke skalám. Na ne zrovna pohodlném místě pod lany se soukáme do sedáků, prsáků, přileb, ferratových setů a rukavic, abych po 5 metrech lezení zjistil, že lana končí.
Turistický výstup severní stěnou (horolezeckých vede hore přes dvacet, včetně legendárních od bratrů Messnerů) je pojat jako zleva doprava stoupající traverz míchaný s kolmými výšvihy "kde to de". Na části výšvihů jsou pak natažena více než pomáhající tak překážející lana a pár kramlí. Nebezpečnější jsou traverzy po římsách užších než 2 vibramy ve spoji spatném. Sice není pod traverzem kolmice dolů, ale i sjezd v suti by mohl skončit přivoláním horské a letem v podvěsu vrtulníku. Traverzy nejsou nijak jištěny, morálově slabší jedinci se tisknou bokem ke skále, čímž ještě snižují již tak slabé tření mezi botami a římsou. Vysvětlení zákadů fyziky nepomáhá. Traverzy přejdou všichni bez úhony. Závěr do sedla je veden skalním zářezem, též zajištěn lany. Po 600 výškových metrech v příkré stěně hop a jsme na plochém altipianu (Ju dla Crusc, 2612 m).
Vrchol se zdá býti otázkou pěti minut, takový brdek (převýšení ještě 300 m). Po dojití posledních vzlínačů Pavel přidává pár minut a počínáme se trousiti k vrcholu. Koho omrzel život, může si z výstupové cesty odskočit rovnou k lanovce a kostelíčku. Kolmá část stěny má jistě stovky metrů. Hrajeme hru "kdo blíž". Ještě těď se mi potí ruce, fuj, brrrr.
Přiblížili jsme se po rovině pod vrcholovou pyramidku, Magda se táže, cože tu budeme dělat, když tu žádný výstup vlastně není. Odpověděl jsem, že výše nastane jebačka v suti. Magdě se to líbilo, myšlenku uchopila a rozvinula, že se tedy mamce pochlubí, až se dole u busu potkají, co že dělala na kopci - jebačku. ("Ále, normálka, jebačka v suti, znáš to mami, ne?") Suť byla, mírný opruz typu jeden krok nahoru dva dolů také, leč v mezích, výstup na Puezspitzen byl co do kvality a skladby sutě horší.
Jde se mi blbě, nereflektuji na návrh Pavla, že ještě vylezeme na o něco vzdálenější, o to však vyšší vrchol Sasso dele Dieci (3026 m). Pavel se Sylvou vytvoří A+ a na třítisícovku vystoupí. My ostatní se individuálně vracíme k sedlu, kde poslušně opět vytváříme A a po kratší debatě, zda se vrátíme ferratou nebo kolem celého masivu pohled na hodinky rozhodne - dolů stejnou cestou. Jdu první, po části cesty se vždy zastavím a skouknu situaci za sebou. Čím větší jsou mezi námi mezery, tím je menší pravděpodobnost vrhu kamene na hlavu bližního svého pod sebou. U chaty potkávám ve stínu Emana, krátká výměna dojmů a pojmů, měli se také dobře.
Objednávám dvě točená, Tomáš přichází právě když jsem v půlce sklenice. Rundu otáčí. Je tu vedro přímo k zalknutí, a to jsme ve dvou kilometrech. Jenže na západní stěně, tudíž tu pere slunce. Jdu si prohlédnout kostelík, nezklamal, chladno a ticho. Žaludek hladím polévkou a čekáme na Petra, který se uvolil jít poslední. Třetí pivo a druhá polévka na jeho počest je povinností. Přesouváme se do stínu ke stěně kostela. Jana podnikla závěrečnou jebačku v suti, kterou ji dopřáli dva fotící se turisté - uvolnili menší kamennou lavinku. Uhnula jen tak tak.
Poslední dochází Sylva z A+ dvojky, poslala pod spodním "železem" Pavla napřed. Sjezd lanovou uspávající. Vedro u busu narůstající. Nákup ve Sparu - dostali jsme s Petrem chuť na pořádný kotel zeleninového salátu. Až se nám dělaly boule za ušima, salát dojídala Sylva a též jí chutnal. Neopomněli jsme i vínka a tak je večer klasický. V noci má přejít další studená fronta, ranní odjezd nejistý v čase i cíli.
Den osmý, Aferer Geisler, k rodišti Reinholda Messnera, úterý 27. července
Zanser Alm (1689 m), Ob. Herrnsteig, vrchol 2168 m nad Schäferhütte, Kofelwiese (1952 m), Unt. Herrnsteig, Zanser Alm - cca 800 m nahoru a dolů, cca 5 hodin
Původně byl v plánu pro skupinu A Sass Rigais - parádní třítisícovka v hlavním hřebeni skupiny Geisler. Studená fronta se však opozdila o pár hodin a tak v čase odjezdu ráno poprchává a mraky se nad kempem povážlivě honí. Po bitvě je každý generál, tudíž zde mohu pod čarou poznamenat, že risk by se tentokráte vyplatil - odpoledne bylo stabilní pěkné počasí. Petr s Emanem v čase, který jim byl ráno dán a za informací o nejistém počasí, i s ohledem na ne právě levnou lanovku, sází na jistotu vyčkání přechodu fronty. Odjezd je tak posunut o 2h, další 2h trvá přesun busem na Zannser Alm. To je jediné menší mínus dne, cesta tam a zpět zabere 4h celkem, tudíž na túru zbyde hodin 5, a to se žádné velké kopce zdolat nedají, i když začínáme výše než vrchol Sněžky.
Vyrážíme vedeni Pavlem v početném áčku kolem poledne na okruh horní a dolní pánskou cestou, Petr sice navrhuje dojít až na "tuleně", Tullen (2653 m), návrh to je dle mne nereálný, resp. museli bychom vyrazit v malé úderné skupině a ještě cestou nehledět na ztráty - kdo by odpadl, vracel by se k busu po vlastní ose sám.
Po široké pohodlné cestě dosahujeme křížku - Božích muk, kde se cesta prudce obrací nejprve ve svůj protiklad do protisměru, aby po cca 50 metrech a otočce o 90 stupňů vpravo nabrala charakter diretissimy. Úzký chodníček se vine jako had modřínovým lesem. Říkám Pavlovi, že jdeme ještě moc pomalu, že většina lidí žvaní. Mírně jsme přidali a bylo ticho, jen sípění se neslo lesem. Nejvíc tedy asi ode mne. Výšku jsme nabrali tempem 400m za hodinu, možná něco více. Na horní hranici lesa se cesta poklápí a pokračuje traverzem s občas nečekaným klesáním po úbočí Aferer Geisleru. Už si ani nepamatuju, kde jsme dostihli Jiřinu, která šla napřed. Po dalším kusu traverzu se dostáváme zcela nad les a velkým obloukem ve svahu vystoupáme na nejvyšší bod túry, do cca 2400 m. Místo je vhodné pro oddech a svačinu, výhledy jsou odtud dobré, pod nohama kvetou protěže.
Během zastávky zkušený pedagog a didaktik Tomáš vysvětluje s pomocí dvou placatic fázový posun a fázovou rychlost, na Leoše sedá motýl a Marta se rozverně válí v trávě.
Po kratším sestupu na rozcestí pod Tullenem vystoupíme na bezejmenný vrchol (2168 m). Byl tu kdysi i kříž, zbytky se válí po zemi a torzo ční stále k výšinám. Výhledy shodné s těmi ze svačiny, tj. kompletní severní stěny a vrcholy Geisleru, nic však více.
Cesta zpět začíná cestou pryč dál od výchozího místa, velikým obloukem po travinách Kofelwiese se vracíme na dolní pánskou cestu, po které, opět s dobrými výhledy na Geisler a skrze pralesní rezervaci dosahujeme autobusu.
Večer až moc taktizujeme a konspirujeme co zítra, Petr s Tomášem a Sylvou chtějí na Boe, já doprovodím tři zájemkyně na kratší túru do masivu Sella. Na Sassongher jede Vladimír, Leoš a ještě 2 spoluhoralé. Volali si večer taxi, jak úspěšně se uvidí ráno.
Večerní slavnostní sezení s přípitkem, poslední noc v kempu, zítra balíme.
Den devátý, masiv Sella, bezejmenný kopec 2848 m, půldenní vycházka, středa 28. července
Corvara, lanovka na Le Valun, okruh nad Ütia F. Kostner, lehká ferrata směrem na Piz Boe, výstup cestou necestou sněhem a kamením do sedla a na bezejmenný vrchol 2848 m, sestup na Ütia Lago Boe, lanovkou dolů - cca 500 m nahoru a 800 m dolů, cca 4 hodiny
Ráno jako malované, mraky se mazlivě honí kolem vrcholů, slunce s nimi bojuje. Žpendlím kolíčkem na spící velitelský stan kam že to jdeme a v kolika lidech a kdy budeme zpět a vyrážíme pěšky k lanovce, kde jsme před osmou ranní, jezdí od půl deváté. Vzniklý prostoj zaplňujeme pivem v nedaleké kavárně. Občerstvuje se zde též celá obsluha lanovky. Volám Petrovi, vrcholový tým nestihne lanovku před 13h, pojedou dolů až po polední pauze, tudíž v kempu budou kolem půl třetí. Telefonát dopadl dobře.
Na horní stanici lanovky, již uprostřed mraků, přejeme zdar skupině A+ vrcholové a kolem nápisu "Banik pičo" vyskládaného z kamenů na louce opodál kroužíme tu nahoru tu dolů cestou necestou ve 4 pod skalním amfiteátrem Boe Seekofelu. Nemajíce ferratové nádobíčko ani se nepokoušíme přiblížit pod Zehner a Neuner, tudy to nepůjde (podle mapy mělo), a tak se pokorně vracíme nad chatu F. Kostnera. Po pro morál slabších jedinců lany zabezpečené cestě 672, již jen s Magdou, vystupujeme směrem k Boe, výše již mimo cestu přes sněhové pole a suťovým zářezem na bezejmenné sedlo a ještě bezejmennější vrcholek nad ním, na mapě Tabacco je kóta 2848 m. Místo je romantické a tiché. Cestou nahoru a dolů potkáváme mnoho bližních z Čech, až mi to není milo, moc se tu chovat neumí, mají špatné vybavení, boty, jsou hluční. Mraky se tu a tam škubnou, fotíme se s Magdou na samospoušť. Sestup zpět na cestu 672 po sněhovém poli končí mým 5m sjezdem, který jsem zabrzdil jen tak tak, následuje traverz zpět do odtrhové trhliny ke skále a lehčím terénem k fixním lanům.
Doslova sbíháme jak k chatě, tak k jezeru Boe. Cestou míjíme asi 3 šňůry Taliánů stoupajících kamsi vzhůru. Kam dojdou netuším, mají botasky, bavlněná trička a džíny. U jezera další zklamání, z koupání zas nic, je tu lidí jako much. Také tu je Jiřina, která výjimečně nešla napřed, zato sem vyšla po svých, docela výkon. Počasí se definitivně obrací pro tento den ke slunečnu, máme nádherné výhledy od Marmolady po Kreuzkofel. Není kam spěchat, tak si dávám nejdražší pivo zájezdu za 4€ na horní stanici lanovky do Corvary. Při jeho konzumaci pozorujeme start paraglidistů, jak samotných tak v tandemu. Před půl jednou vzhůru lanovkou dolů a zkrze Corvaru zpět do kempu.
Balení proběhlo jako vžycky, když je děsné vedro, to jest s plechovkou kozla v ruce. Balíme s Petrem ještě asi 3 stany sousedů, za pomyslené pivko.
Den desátý, cesta zpět do Brna, čtvrtek 29. července
Corvara - Brno, cca 12 hodin (změna trasy, jeli jsme po dálnici)
Zabalili jsme rychle a zkušeně. Jako bychom již někdy tábor balili. Část noci na schodech, milá společnost. K ránu na sedačce. Klátivý spánek v hodinách mezi vlkem a psem. V Brně jsme načas a stíháme pohodlně vlak, kupujeme pečivo k snídani, kávu a plechovku piva na žízeň. Vlastně dvě, cesta bude dlouhá.
Závěrem:
Příští rok jedeme jen "kousek za Vídeň", do oblasti severních vápencových Alp v Rakousku, v plánu jsou túry v pohořích Hochschwab, východní části Niedere Tauern a Eisenerzer Alpen. Pokud budeme bydlet u řeky Salzy ve kempu ve Wildalpenu, vrátím se po 14 letech na místo činu - v roce 1996 jsem zde pobýval s Janou, když jsem doprovázel rodiče na Donauradweg. Třeba sundám pytel z kopce Gr. Griesstein, kam jsme tenkráte pro Janinu únavu a pokročilou denní dobu nedošli.
Děkuji Honzovi Kodadovi za přesné předpovědi počasí posílané denně
jako SMS pro oblast Corvary.
Filip v.k.
Nahoru