2021 - Ötztal

Přehled základen 2021

2020 - Centrální Rakousko

Povídání o 3. turnusu
Fotky z Rakouska - 2. turnus
Fotky z Rakouska - 3. turnus
Fotky z Beskyd
Přehled základen 2020
Oznámení

2019 - Marmolada

Fotky z Dolomit - 2. turnus
Fotky z Dolomit - 3. turnus
Fotky z Krkonoš
Video z Dolomit - 2. turnus
Přehled základen 2019
Oznámení

2018 - Berchtesgaden

Přehled základen 2018
Mapy ke stažení
Fotky z Heukuppe
Video z Heukuppe
Fotky z Berchtesgadenu - 2. turnus
Video z Berchtesgadenu - 2. turnus
Fotky z Berchtesgadenu - 3. turnus
Oznámení

2017 - Wallis

Fotky z Wallisu (2. turnus)
Fotky z Wallisu (3. turnus)
Fotografie z průzkumu
Přehled základen 2017
Oznámení

2016 - Solná komora

Fotky ze Solné komory
Fotografie z Písecka
Přehled základen 2016
Oznámení

2015 - Vysoké Taury

Fotky z Matrei - 2. turnus
Mapy ke stažení - Taury
Průzkum ve Vysokých Taurech
Přehled základen 2015

2014 - Kaisergebirge

Fotky z průzkumu
Fotky z Kaisergebirge (4. turnus)
Přehled základen 2014

2013 - Cortina

Fotky z Cortiny - 2. turnus
Fotky z Cortiny - 4. turnus
Filipův deníček
Video
GPS trasy - 4/A
GPS trasy - 4/B
Mapy ke stažení
Přehled základen 2013

2012 - Bavorsko

Fotky z Bavorska
Filipův deníček
Video
GPS trasy
Přehled základen 2012
Oznámení

2011 - Chamonix

Fotky z Chamonix
Video
Geologické okénko
Fotky z průzkumu
Přehled základen 2011

2010 - Ennstal

Fotky z Ennstalu
Filipův deníček
GPS trasy
Video
Hodnocení sezóny 2010
Přehled základen 2010

2009 - Corvara

Fotky z Dolomit
Filipův deníček
Geologické okénko
Hodnocení sezóny 2009
Mapy ke stažení
Přehled základen 2009

2008 - Nízké Taury

Fotky z Nízkých Taur
Filipův deníček
Hymna 4. turnusu
Hodnocení sezóny 2008
Přehled základen 2008

2007 - Gailtal

Fotky z Gailtalu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2007
Přehled základen 2007

2006 - Montafon

Fotky z Montafonu
Filipův deníček
Hodnocení sezóny 2006
Přehled základen 2006

2005 - Pale

Fotky z Dolomit
Video z ferráty
Hodnocení sezóny 2005
Přehled základen 2005

2004 - Engadin

Fotky ze Švýcarska
Hodnocení sezóny 2004
Přehled základen 2004

2003 - Achensee

Fotky z Achensee
Hodnocení sezóny 2003
Setkání po sezóně
Přehled základen 2003

2002 - Dauphine

Fotky z Francie
Přehled základen 2002

2001 - Lienz

Fotky z Lienzu

2000 - Aosta
1998 - Švýcarsko
1997 - Ötztal
1996 - Brenta
1995 - Julské Alpy
1994 - Dolomity

1993 - Hohe Tauern

Fotky z Vysokých Taur

Korutany 2020

Pavla Košaříková

8. 8. – 15. 8. 2020


Letos nás opět čeká putování po alpských velikánech, k nimž neodmyslitelně patří zelené pastviny s pasoucím se dobytkem, hučící potoky valící se rozeklanými údolími a malebné horké vesnice s domečky posazenými vysoko na svazích téměř dotýkající se nebes. To všechno nabízí evropské Alpy, pohoří táhnoucí se v šířce od 130 do 260 kilometrů a v délce kolem 1200 kilometrů. Prochází sedmi státy, od francouzské Riviéry a pobřeží Středozemního moře na jihozápad až k Vídni na východě. Zaujímají rozlohu kolem 180 tisíc kilometrů čtverečních. Z hlediska geografického se dělí na dva základní podcelky, Západní a Východní Alpy.


Horstvo s tímto názvem se však nenachází jen na evropském kontinentě, existují však také Australské Alpy, Japonské Alpy a Jižní Alpy rozprostírající se na Novém Zélandu. Všichni jsme se již netrpělivě těšili, po nevýrazné zimě, vlhčejším jaru a ze všech stran se nás valící pandemii na uvítací výlet, zahajující turistickou sezonu. Na první výlet konající se pravidelně vždy první týden na přelomu května a června. Avšak už v dubnu nám bylo jasné, že tak jednoduché, jako v předešlých letech, to letos rozhodně nebude. Evropou totiž obcházel strašák s názvem COVID-19. Na základě nouzového stavu byl omezen téměř veškerý volný pohyb a zakázán výjezd za hranice.


Situace se vcelku uklidnila až počátkem června, takže jednodenka byla bohužel odvolána. S napětím jsme všichni očekávali další celkový vývoj situace. Koncem června došlo k uvolnění restrikcí a byly otevřeny hranice, avšak pouze do některých evropských států, mezi nimi i do Rakouska. Bohužel nestalo se tak pro Itálii, a tak opakovací turnusy do italských Dolomitů byly zrušeny. Snad ne nenávratně, v což všichni doufáme, ale jen pro letošní rok.


Počátkem července se tedy skupina našich ostřílených horských vůdců a organizátorů rozjela na průzkum. Místem jejich zájmu se stala oblast Korutan, tedy jižní část Rakouska. Jakmile bylo vše naplánováno, domluveno a zajištěn kemp, mohly se vesele uskutečnit tři turnusy. Sezonu jsme sice začali se zpožděním, ale s o to větší nadějí, že si užijeme hor, co to půjde a vše dobře dopadne.


Naše skupina se vydala na třetí, tedy poslední turnus, což znamenalo odjezd v sobotu ráno 8. srpna. Jako již tradičně jsme se shromáždili na nádvoří veteriny, kde na nás již čekal autobus, naše Beruška, kamarádi a především dobrá nálada a odhodlání opět pokořit hory. Všechno jsme naskládali do autobusu bez velkého protahování, neboť jsme vlastně jeli, dost nalehko. Pouze naše zavazadla. Všechno ostatní již bylo na místě a nás tedy čekalo přivést vše v pořádku zase domů.


Před půl devátou jsme vyjeli z brány veteriny na cestu. Projeli jsme bez problémů probouzejícím se Brnem, pak jsme pokračovali přes Pohořelice směrem na Vídeň. Protáhli jsme se okrajovými částmi Vidně, přejeli několik mostů přes kanály Dunaje, ohlédli se za výškáči obchodního centra, projeli kolem mohutné budovy T-mobile.


Naše pohledy upoutaly již rezivějící listy kaštanů, známka toho, že léto už je přeci jen za svým vrcholem. Při výjezdu z rakouské metropole se začaly tvořit kolony, auta se štosovala, ale stále jsme popojížděli, což bylo dobré. Hlavně nestát v koloně. Kolem jedenácté jsme zastavili na parkovišti za Vídní, kde tradičně zastavujeme při jednodenkách směřujících do oblasti Vídeňských Alp. Zastavili jsme na ptačí svatbě, kde to všechno již tradičně vždy začíná. Kávičková přestávka byla velmi příjemná. Protáhli jsme si nohy, poklábosili s kamarády, občerstvili se a vydali se na další cestu. Kolem nás panovala prázdninová nálada. Jedni uháněli k Jadranu, jiní do hor.


Za Wiener Neustadt jsme sjeli z dálnice A2 a vydali se směrem na St. Michael im Lungau. Pak jsme pokračovali po A10 přes Gmünd a Spittal an der Drau a do Kolbnitzu. Po pár kilometrech za St. Michael jsme vjeli do nejjižnější spolkové země Rakouska do Korutan. Země, která má rozlohu téměř 10 tisíc kilometrů čtverečních a něco přes půl milionu obyvatel.


Její hranici s Itálií a Slovinskem na jihu tvoří hřebeny Karnských Alp. Na severu sousedí se Salcburskem, na východě se Štýrskem a na západě s Východním Tyrolskem. Země leží na jižní straně hlavního alpského hřebene a její západní část je posázena vysokými alpskými masivy. Korutany jsou protkány i obehnány mohutnými pohořími Hohe Tauern (Vysoké Taury), Karawanken (Karavanky) a Karnische Alpen (Karnské Alpy). Vzhledem k tomu, že sousedem Korutan je na jihovýchodě Slovinsko žije zde také slovinská menšina čítající asi 25 000 až 40 000 osob. Toto všechno nám bude částečně poodhaleno v nadcházejících sedmi dnech. A pokud se k tomu ještě přidá zdejší, bedekry opěvované počasí s největším počtem slunečných dní v roce, bude to naprostá paráda.


Mimo jiné jsou také Korutany zemí jezer, jichž se zde rozkládá více než 1 270, a asi ve více než 200 jezer se dá koupat. Korutanské vodstvo doplňuje více než tisícovka řek, z nichž největší je Dráva a dále velké množství termálních pramenů. K nejoblíbenějším jezerům patří Millstätter See, Ossiacher See a Faaker See. Největším jezerním lákadlem je Wörther See. Které měří 17 km a jeho voda je ta nejteplejší. Jezeru a jeho okolí se přezdívá Rakouská riviéra. Na břehu jezera Ossiacher See leží klimatické lázně Ossiach s benediktinským klášterem, který byl postaven v 11. století. V Korutanech také leží nejvyšší hora Rakouska Grossglockner (3798 m). Hlavním městem země je Klagenfurt, kde sídlí zemská legislativa. Druhým ekonomicky nejsilnějším městem je Villach.



Zde je také na místě povědět si něco málo o historii této opěvované části Rakouska. Území dnešních Korutan bylo osídleno Kelty, poté se stalo římskou provincií s názvem Noricum. Po Římanech území osídlili Slované, Frankové, Bavoři. Samotné korutanské vévodství vzniklo v 10. století a bylo součástí Svaté říše římské. Samostatnost mělo až do 1. poloviny 14. století a v celém tomto období vznikala řada zdejší klášterů, hradů a pevností. Od 2. poloviny 14. století patřily Korutany Habsburkům, kteří tou dobou sjednocovali jednotlivá území. V následujících staletích Korutany zasáhly osmansko-habsburské války, selská povstání, následky reformace i protireformace a po reformách iniciovaných Marií Terezií Korutany přišly o svou správní samostatnost. Po napoleonských válkách na konci 18. století připadla část Korutan Francii, pár let nato se ale opět staly součástí habsburské monarchie. Až do konce první světové války byly jedním z rakousko-uherských vévodství.


Dosti již bylo opěvování Korutan, teď je na místě přesvědčit se na vlastní oči o realitě. Kousek za Spittal an der Drau odbočujeme na Kolbnitz. Už jsme téměř na dosah našemu cíli. Kolem půl šesté zatáčíme z hlavní silnice k českému vodáckému kempu Campanula Camping, ležícímu na břehu řeky Möll. Zastavujeme na plošině nad kempem a pod námi už vidíme naši základnu s vyvěšenou českou vlajkou. Vše je připraveno na náš příjezd. Druhý turnus má již sbaleno a jen čeká, aby nám mohl předat stany a vyrazit na zpáteční cestu domů.


Vystupujeme z busu, scházíme po svahu dolů a vítáme se s našimi kamarády horáky. Přebíráme stany a začínáme vykládat zavazadla. Ještě zamáváme odjíždějícím a už se věnujeme vlastním podvečerním činnostem a zabydlujeme se. Pravidelné večerní hlásání je v obvyklý čas, v osm večer. Seznámíme se s plánem na další den a rozcházíme se každý po svém. Nad kemp se pomalu snáší temně modrá noc. Obloha je jasná posetá myriádami nádherných jasných hvězdiček. Úžasný zážitek na uvítanou. Tak dobrou noc a krásné sny.


9. 8. 2020 – neděle

Vítá nás poklidné usměvavé nedělní ráno. Kolem osmé hodiny se vyhoupl nad horou po naší levé ruce sluneční kotouč a stoupal a stoupal. No nádhera, co si více přát. A tak nám všem přišlo na mysl, to nám to pěkně začíná, hlavně aby to vydrželo. V půl deváté jsme nastoupili do busu a ten nás popovezl kousíček, asi kilometr od kempu ke stanici zubačky Kreuzeck Standseilbahn, která se nacházela nedaleko elektrárny Kraftwerk Kolbnitz na řece Möll. To abychom nemuseli hned první den šlapat po nepříjemné silnici. Na to, že byla neděle a skvostné počasí, moc zájemců zde nebylo. Vystoupili jsme z busu, nahodili bágly a připravili se na jízdu. Zakoupili jsme si vstupenky a s připravenými rouškami v ruce jsme čekali na pokyny provozovatele.


Kreuzeck Standseilbahn

Ono se vlastně nejedná o lanovku v tom pravém slova smyslu. Před námi totiž už stál na kolejích připravený otevřený starší vagón se čtyřmi sedadly v jedné řadě a se staženou plátěnou střechou tažený lanem po kolejích. Zubačka byla vybudována již v roce 1956. Jen chvíli jsme postávali poblíž v očekávání věcí následujících, než byl vydán pokyn k nástupu. Sedadla se začala zvolna plnit a my mohli konečně stoupat vzhůru. Před námi se rozprostřel panoramatický výhled na protější unikátní lanovku Reisseck, která stoupá postupně dvěma úseky horské dráhy až do výšky 2250 m n.m. Její celková délka je 3300 metrů. Bohužel v současné době je mimo provoz. Podél celé tratě se táhlo potrubí, které je součástí přečerpávající soustavy přivádějící vodu pro místní elektrárnu. Zvolna jsme stoupali vzhůru a obdivovali, místní stavitelský um. V jednom místě totiž lanovka překonávala stoupání 78%.



Po cca 15 minutách jízdy jsme se dostali do nadmořské výšky 1207 metrů. Těsně před horní stanicí se nám po pravé ruce otevřel výhled na přečerpávací nádrž. Pomalu jsme začali brzdit a než jsme nadáli, vagonek zastavil. Vystoupili jsme a vydali se kolem nádrže a za impozantních pohledů na protější kopce k prvnímu cíli naší dnešní túry. Cesta byla příjemná, lidí moc nešlo, a tak jsme si to užívali. Nejprve jsme šlapali po zpevněné široké lesní cestě, ale ta se po pár zákrutách odklonila do lesa. Příjemnější bylo cítit pod nohama jehličí a užívat si bezprostřední vůně lesa.


Najednou les skončil a před námi se objevila rozlehlá alpská louka s pasoucími se krávami. To už jsme měli na dosah ruky naší první zastávku. Čekalo nás první zastavení na chatě Hochalmhütte (1361 m). Sundali jsme batohy, usadili se v příjemném prostředí stylové salaše. Kochali jsme se pohledy do okolní a pochutnávali si na místním občerstvení. Asi po půl hodině jsme se zvedli a pokračovali v cestě. Cesta začala opět stoupat. Proplétali jsme se mezi pařezy, stoupali a stoupali. Když jsme z lesa vyšli na louku a dál šli jen při jeho okraji, uviděli jsme před námi další bod dnešního dne, chatu Mösserenhütte (1777 m). Pohodlně jsme se usadili na dřevěnou lavici, co už toho hodně pamatovala, a kochali se úchvatnými pohledy na protější kopečky.


Dalo by se tady sedět dlouho a užívat si hřejivých slunečních paprsků, ale musíme dál. Kousek od chaty nás cesta vede opět do lesa. Přeskakujeme kameny, vyhýbáme se malý stromečkům a proplétáme se všude přítomným borůvčím. Asi po půl hodině pokračovala cesta úbočím hory úzkou stezkou s úchvatnými pohledy do údolí na Unterkolbnitz. Nakonec jsme došli až k opuštěné dřevěnici, kterou nekompromisně hájilo stádo ne zrovna přátelsky vyhlížejících krav. Hrát si na hrdiny nebylo zrovna dobré, některé svou váhou a hlasovými projevy dávaly najevo, kdo je zde pánem. Pomalu a obezřetně jsme je obešli a pokračovali dál. Stezka začala zvolna klesat hustým porostem. Klesali jsme a klesali, přeskakovali povalené stromy a užívali si to ticho narušené jen sem tam zvuky zlomené větvičky či zpěvem ptáků. Před námi se znenadání objevila lesní mýtina s bublajícím potůčkem. Další chatu jsme už měli téměř na dosah, a tak jsme si udělali delší pauzu a relaxovali. Po příjemném odpočinutí jsme se někteří z nám na nedaleké chatě odměnili malým občerstvením. Teď nás už jen čekala cesta k horní stanici lanovky.



Nespěchali jsme, ale nechtěli jsme zmeškat odjezd ve čtyři hodiny, a tak jsme mírně práskli do koní. K cíli jsme docházeli něco malinko po půl čtvrté, a když jsme uviděli, že se teprve vagónek začíná plnit cestujícími, tak jsme zrychlili krok. Z horní stanice jsme odjížděli v 15:40 hodin. Když jsme dorazili do cíle dnešního putování, chtěli jsme zavolat Pavlovi, ať pro nás přijede. Nakonec jsme se rozhodli jít pěšky. Slunce pražilo a my jsme odhodlaně kráčeli po rozpáleném asfaltu k dočasnému domovu. Když jsme došli až k budovám vodní elektrárny, snažili jsme najít zkratku do kempu, jelikož jsme věděli od našich předchůdců, že tam je. Avšak marně. Nakonec jsme neúnavným krokem pokračovali po asfaltce až do kempu. Tam nás přivítala čekající Baruška s ospalým, ale usměvavým Pavlem.


Kreuzeckgruppe

Teď už nás čekali jen rutinní záležitosti, koupání, vaření, odpočívání a neodmyslitelné pozvedání skleničky s kamarády. V osm hodin bylo pravidelné tradiční hlásání, včetně hodnocení uplynulého dne. Pak už jsme si jen užívali překrásného hřejivého letního večera a na temně modré vymetené obloze pozorovali tisíce hvězd. Tak dobrou.


10. 8. 2020 – pondělí

Když jsme vystrčili své rozespalé hlavy po šesté hodině ze stanu, uvítalo nás pošmourné, ale i tak usměvavé ráno a obloha bez jediného mráčku. To nám hned zvedlo náladu. Odjezd byl stanoven na půl osmé, jelikož nás čekala zhruba tři čtvrtě hodinová cesta ke skupině Ankogelgruppe. Když jsme odjížděli, tak už ranní sluníčko rozprostřelo své první hřejivé paprsky po louce a horské štíty položily své stíny na luční květy. Hurá na další výpravu. Pohodlně jsme se usadili a pozorovali okolní krajinu. Projeli jsme Unterkolbnitz, Oberkolbnitz, pak následoval větší Obervellach, kde jsme odbočili do levého údolí směrem na Mallnitz a už se blížíme do Stappitzu. Ještě kousek a už jsme na místě. Zastavujeme na travnatém parkovišti proti hotelu Alpenrose.


Vyskakujeme z busu, obouváme boty, vychutnáváme si poslední malé doušky horké kávy a kontrolujeme si nezbytný doplněk dnešního připraveného turisty, roušky. Mezitím co se pomalu připravujeme, jiní turisté se už hrnou přes dřevěný mostek přes říčku Seebach ke stanici Ankogelbahn. To byl impulz i pro nás, abychom neotáleli a také se přesunuli k lanovce. První kabina vyrážela do terénu v devět hodin. Dnes nás čeká horský masiv Hohe Tauern.


Zakoupili jsme si lístky, nasazujeme nezbytné roušky a rychle postupujeme do vozu kabinkové lanovky. Čeká nás jeden přestup. Dveře se zavírají a my vyrážíme. Zvolna se pod námi ztrácí údolí, kde jsme zanechali Barušku s Pavlem. Ani jsme se nenadáli a už jsme na mezistanici Ankogelbahn Mittelstation ve výšce 1940 metrů. Vystupujeme a kousek přecházíme do druhé kabiny. Dveře se opět zavírají. Před námi je poslední úsek. Údolí se nám ještě více vzdaluje, ale vrcholky se nám o něco více přibližují.



Po pár minutách vystupujeme na horní stanici Ankogelbahn Bergstation ve výšce 2630 metrů. Vycházíme z budovy a ejhle, hustá mlha klouže po kopcích. Fouká nepříjemný vítr, je sychravo, vlezlo a nevlídno. No nic, navlékáme bundy a vyrážíme na nedaleký kopec Arnoldhöhe (2722 m). Šplháme po kamenitém úbočí svahu. Výstup trvá je chvíli a jsme na vrcholku. Stojí zde již trochu omšelý památník s popelem prof. Johanna Karla Moritze Arnolda (1853-1929), německého chemika, mineraloga a alpinisty. Mauzoleum bylo postaveno ve 30. letech na počest člověka, který poprvé představil cestovní ruch v rakouské spolkové zemi Korutany. Kocháme se pohledy na okolní hřebeny s vrcholy např. Hölltorkogel, Rotspitze či Tischlerspitze. Tam kdesi uprostřed údolí je prý železniční stanice Böckstein. Z této výšky je maličká jak špendlíková hlavička, a tak musíme jednoduše věřit. Chvíli si užíváme skvostné pohledy a nakonec zvolna scházíme kamenitým chodníčkem do nedalekého sedla.



Čeká nás výstup na vrchol Grauleitenspitze (2891 m). Úzký chodníček se vine po kamenitém úbočí hory. Sem tam se přes nás převalí chuchvalce mlhy, které občas prohřeje sluníčko a tak nám dovolí pokochat se pohledy na protější horský masiv. Šplháme stále výš a výš. Mnoho turistů cestou nahoru nepotkáváme, což je velká výhoda. Můžeme si nerušeně užívat výhledy a ticho.


Konečně jsem na vrcholu. Pozdravy nás vítá rodinka z Česka, a tak se dáváme do řeči a sdělujeme si první dojmy. Výhledy nám opět berou dech. Následuje vrcholová štamprlička a malá svačinka. Směrem k vrcholu Ankoglu (3252 m) se snažíme hledat naše kamarády z družstva A. Moc se nám to nedaří, ale přeci jenom po chvíli usilovného hledání zahlédneme pohybující se černé tečky v dáli. No nic každý máme svůj cíl, svůj vrchol. Spokojeni scházíme zpět ke stanici lanovky. Ještě nás čeká další úkol. Od stanice lanovky scházíme k chatě Hannoverhaus (2565 m) a odtud pokračujeme dále po turistické cestě Zentralalpenweg nebo také Kärnten Grenzweg, prý k jezeru, které leží v nedohlednu. Šlapeme a šlapeme, cesta je vcelku pohodlná, občas ji však musíme hledat. Asi tu dlouho nikdo nešel a tak ji nikdo neprošlápl. Štěrk a šotolinu střídá travnatý povrch či mokřad. Nad hlavami nám projíždějí zavěšené kabinky lanovky. Už jsem napůl cesty mezi vrchní a prostřední stanicí lanovky a stále žádné jezero na obzoru. Vždyť už bychom tam měli pomalu být. Stále nic. Zastavujeme se u skalky Luggetörl (2380 m), rozhodujeme se, co dál. Nakonec se po zralém uvážení domluvíme, že při nejbližší příležitosti sejdeme na pěšinu, která se vine někde pod námi a dovede nás k prostřední stanici lanovky. Jezero nám protentokrát zůstane bohužel utajeno. Nemá ani cenu se držet původního plánu a vracet se nahoru, neboť by nám taky Pavel mohl ujet. Čas neúprosně ubíhá.



Sešli jsme na klikatící se Kulturweg Römerstrasse s překrásnými panoramatickými výhledy a zvolna sestupovali na mezistanici Ankogelbahn. Došli jsme na stanici a chvíli počkali na další spoj. Ve tři hodiny jsme sjeli dolů. Když jsme přecházeli most přes říčku Saabach, Pavel nás už vyhlížel. Odchodili jsme batohy, vyzuli španělské boty a oddali se doušku pivního moku. Někteří také během čekání na skupinu A neodolali osvěžení v potoce. Ti, kteří neměli ještě unavené nohy, se vydali na procházku malebným údolím říčky Seebach. Poklidné údolí je obklopeno horskými štíty. Na jedné straně na ně shlíží Snöberg a na druhé straně hřebeny skupiny Ankogel.


Vracíme se pozvolným krokem zpět k busu a už vidíme přicházet skupinu A. Nechali jsme jim krátký prostor na občerstvení a v 16:40 hod odjíždíme do kempu. Se svým dnešním výkonem můžeme být spokojení, převýšení 545 metrů a klesání 951 metrů. Teď nás opět čeká pravidelný podvečerní rituál a večerní hlásání. Večer byl teplý a příjemný. Pozvedání skleniček s kamarády je jako vždy milé a vřelé. Nad kempem se klene temně modrá obloha posetá miliony blyštivých hvězdiček dohlížejících na náš poklidný spánek.


Jamnighutte

11. 8. 2020 – úterý

Spolu s nesmělými ranními slunečními paprsky jsme vystrčili hlavy ze stanů a započali nový den. Honem se nasnídat, zabalit potřebné věci na celý den a hurá za další výpravou. Vyrážíme v osm hodin. Dnes jedeme stejným směrem jako v sobotu, přes Obervellach a Mallnitz, jen uhneme do levého údolí. Cesta ubíhá hladce. Zastavujeme před závorou u hájovny a čekáme, až projede pravidelný linkový bus. Pak zaplatíme povinné mýto, zvedá se závora a my vjíždíme na místní mýtní silničku. Cesta se klikatí hustými lesy. Stále stoupáme výš a výš a pod námi se odkrývá poklidné údolí. Dorazili jsme na malé parkoviště ukryté ve stínech stromů. Jak jsme brzy zjistili, někteří byli opravdu ranní ptáčata. Několik aut zde již stálo.


Honem, honem nazut boty a vyrážíme. Dnes jdeme obě skupiny společně až na chatu. Vycházíme z místa Standort (1680 m) a naše první kroky vedou po staré římské cestě táhnoucí se jehličnatým lesem, postupně přecházejícím v travnaté louky. Jde se pohodlně, počasí je příjemné a nálada optimistická. Všude kolem nás svěží zeleň.



Přicházíme k dřevěné brance, co už hodně pamatuje. Tady končí římská cesta a dál už nás čeká vcelku nevábná široká štěrkovitá cesta Rupertiweg. Pochodujeme jak mravenci, stále zvolna vzhůru. Monotónní stoupání nám zpříjemňují okolní zelené kopce a spousta skotu, který se pase všude, kde se dá. Občas nás z cesty svede úzký chodníček, zkratka, prošlapaná v trávě. Před sebou už vidíme starý dřevěný kříž Tauerkreuz. To už jsme se dostali hodně vysoko, do výšky 2230 metrů. Když se otočíme za sebe, vidíme široké travnaté údolí s občasnými skalkami rozesetými po úbočích kopců. No nic není čas na lelkování, ještě máme před sebou více jak dvě stě výškových metrů. Cesta začíná být drsnější, kameny jsou větší a tak se jde obtížněji.


Dalším mezníkem při našem stoupání je ve výšce 2400 metrů Tauernhaus. Přízemní kamenný domek zde stojí už nějaký pátek, což je patrné z větrem ošlehaného obvodového kamene. Prohlídku si necháme asi až na zpáteční cestu. Teď honem na vrchol. Už jen asi padesát výškových metr. Konečně ji už vidíme. Pěkně posazená v sedýlku na hlavním alpském hřebenu se koupe v poledním slunci horská chata Hagener Hütte (2446 m). Ještě posledních pár metrů a už si užíváme výhledů do protilehlých údolí. Nádhera, jednoznačně nádhera. Vpravo pod námi je schováno malé jezírko a vlevo zase rozlehlé široké údolí a vzadu zastrčená přehrada Unterer Bockhartsee. Chata leží na hranicích rakouských spolkových zemí Korutany a Solnohradsko. Objekt patří Německému alpskému svazu DAV sekci Hagen a vzhledem ke klimatickým podmínkách v těchto zeměpisných výškách bývá otevřená pouze od července do září. No nic výhledů si ještě užijeme, nyní je čas na malé občerstvení z vlastních zásob. Až později se odebereme na terasu chaty na pivečko a kávičku. Ono totiž tímto náš výstup nekončil, někteří z nás si ještě vyšlápli na nedaleký vrchol Greilkopf (2579 m) a skupina A se vydala na hřeben po naší levé ruce, na Vorderer Geiselkopf (2974 m).



Asi po hodině pohody se vydáváme na zpáteční cestu a odborným okem turisty ještě hledáme malé postavičky áčka pod nedalekým vrcholem. Á, našli jsme malé pohybující se tečky v sedle pod vrcholem. Odcházíme spokojeni a provázeni hřejivými paprsky slunce. To se to bude šlapat. Cestou do údolí se ještě zastavujeme u Tauernhaus. Uvnitř je zřízeno malé muzeum, které popisuje těžký život zdejších obyvatel v 19. a na počátku 20. století a význam této obchodní cesty spojující dvě spolkové země. Opouštíme historii a pokračujeme v sestupu. Často si vychutnáváme zkratky, úzké pěšinky, vedoucích přes travnaté plochy, a tak nám cesta rychleji ubíhá. Než jsme se nadáli, už stojíme u Jamnig Hütte (1748 m). Přejdeme široký most přes říčku Mallnitzbach a už jen pár zatáček a jsme dole.


Zvládli jsme to dolů v celkem slušném čase. Do čtyřech hodin jsme zde byli všichni. Už nás čeká vychlazené pivečko a čekání na áčkaře. Během čekání nás překvapila rychlá, ale o to vydatnější dešťová přeháňka. Jak rychle přišla, stejně tak i odešla. A je po dešti, to je paráda. Ve čtvrt na šest docházejí první áčkaři, a tak jsme se po malém a krátkém občerstvení mohli všichni spokojeně ubírat do kempu.



I když, cesta byla vcelku snadná, přesto jsme na chatu Hagener Hütte a zpět překonali 911 výškových metrů v jednom směru. K tomu áčkaři přidali ještě další metříky. Po příjezdu do kempu jsme zjistili, že u nás nepršelo, což nás potěšilo. Večerní obloha však byla plná plujících mraků, což nevěstilo nic dobrého. Hvězdy se mraků, ale nezalekly a svítily jak o život. V noci se však přihnala silná bouřka, ale to už nám bylo jedno. Užívali jsme si tepla svých spacáků. Přesto nás ve čtvrt na dvě v noci překvapil příšerný dunivý hrom z nedalekého údolí. Prostě salva jako z děla. Teprve potom nastal opravdu už noční klid.


Ankogel

12. 8. 2020 – středa

Přes celty stanů jsme viděli, že nás čeká jasné ráno. Po noční bouřce ani vidu, ani slechu. Naše probouzení pouze kazil divný zvuk nedaleko od nás. Vykoukli jsme ze stanů a zjistili, že to „hovnocuc“ přijel vyprázdnit toytojky stojící nedaleko naší základny. Do toho lomozu se ještě přidali dřevorubci v nedaleké hoře. A bylo po spánku. Takové to mohlo být kouzelné ráno. Přeci jenom tu po noční bouřce něco zbylo. Vzduch byl chladnější než předcházející rána a na trávě ležela rosa. Dnes byl vyhlášen odpočinkový den. Spočíval v tom, že většina z nás využila profesních zkušeností majitelů kempu a oddala se raftingu. Ten se přímo nabízel, neboť kolem kempu protéká ledovcová řeka Möll pramenící pod horou Grossglockner. Její dolní část je celoročně sjízdná. Vhodná je pro začínající vodáky, ale na své si přijdou i zkušenější vodáci. Největší devízou je ukončení sjízdné části řeky přímo v našem kempu. Po 80 km se u Möllbrücke vlévá do Drávy. Zbývající malá skupinka v počtu osmi účastnic se vydala pod vedením zkušeného horala Milana prozkoumat nedaleké okolí.



Pavel nás zavezl do vesnice Obergratschach. Odbočili jsme z hlavní silnice a vyjeli kousek výše, na parkoviště u hotelu Erlebnishotel Kärnten - Mölltal. Rozloučili jsme se Pavlem a už šlapali jen po svých. Nejprve zpevněnou cestou mezi domy, ale ta záhy přešla ve zpevněný chodník vinoucí se mezi stromy. Stoupali jsme stále výš. Znenadání nás uvítala stará dřevěné lavička, co už toho hodně pamatovala, ale i přesto vybízející ke spočinutí. Odolali jsme a pokračovali. Za zatáčkou se před námi objevila, mezi stromy vykukující, hradní věž s ochozem. Už jsme měli téměř na dosah hrad, barbakan Unterfalkenstein (843 m).



Ještě kousek popojít a už stojíme před branou. Samozřejmě zavřenou. Barbakan je součástí většího Falkenstein opevnění, jež bylo postaveno na skalnatém ostrohu na jihozápadních svazích skupiny Reisseck s výhledem na údolí řeky Möll. Právě tento dolní hrad, vlastně dolní předhradí, je velmi zachovalé. Obhlídli jsme okolí, ohlédli se po ukazatelích a pokračovali v objevování. Po místní asfaltové silnici jsme stoupali stále výš. Dostali jsme tak na turistickou magistrálu Alpe-Adria Trail.


Najednou se přímo nad námi klenuly mostní oblouky železniční tratě Taurenbahn, přemosťující údolí. Viděli jsme se již ze silnice, když jsme jeli do Mallnitzu. Najednou jsme stáli přímo pod nimi. Monumentální stavba.
Železniční trať Taurenbahn byla uvedena do provozu v roce 1909 a prochází mezi Schwarzach - Sankt Veit. Je to jedna z nejvýše položených železnic s normálním rozchodem v Evropě a třetí nejvyšší v Rakousku. Nejprve v tomto úseku vedla pod skalami v 67 metrů dlouhém tunelu. Až mezi roky 1971 a 1973, kdy byla prováděna dvoustopá expanze, byl železniční tunel nahrazen dnešním širokým obloukovým Falkensteinským mostem v délce 396 metrů a jedním z nejdelších v Rakousku.


Přímo za mostem na kopci vidíme zdi další z hradů. Ještě kousek popojdeme a už vcházíme na dvorek malé zemědělské usedlosti, jejíž součástí je i zřícenina Oberfalkensteinu, která tvořila s okolními příkopy a základy románského paláce Bergfriedovu tvrz. Bohužel moc toho zde k vidění není, a tak pokračujeme v cestě. Procházíme usedlostí, přecházíme přes louku a přímo před námi se skví obloukový most v plně své mohutnosti oslněn poledními paprsky. Šplháme po louce stále nahoru, až se dostaneme k další usedlosti.


Odtud už vede místní asfaltová silnička jako součást procházející magistrály Alpe-Adria-Trail. Magistrála je dlouhá 750 km a jak uvádí bedekry, po celé délce je perfektně značená. Z hlediska přírodního se jedná o úchvatnou přeshraniční trasu, která vede napříč třemi zeměmi: Rakouskem, Itálií a Slovinskem. Začíná na úpatí majestátního masivu Grossglockneru a končí až u Jaderského moře. Je to trasa plná krásných objevů a zážitků, střídají se na ní nejrůznější přírodní úkazy a scenérie. Cesta se vine nad údolím, v němž leží Stallhofen, Obervellach a další vesnice a městečka. Pod námi také leží koleje Tauernbahn.


Zastavujeme na vyhlídce u farmy Pfaffenberg a užíváme si výhledů. Očima hledáme místa, která jsme během našeho krátkého pobytu dosud navštívili. Po malém občerstvení pokračujeme ve vytýčené trase. Šlape se pohodově, počasí je příjemné a tak si to užíváme. Pomalu se dostáváme nad Obervellach, ale stále jsme ještě hodně vysoko. Turistická značka nás odvádí z magistrály do lesa na vyhlídku ölltal Blick. Posadíme se na lavičky a užíváme si vyhlídky na železniční viadukty. Čas je neúprosný, musíme pokračovat. Po pár krocích se opět napojíme na Alpe-Adria-Trail, která je v krátkém úseku souběžná z místní cestou Güterweg Pfaffenberg-West.


Ani jsme se nenadáli a už scházíme na předměstí městečka Obervellach (686 m) ležící v údolí Mölltal jižně od hlavního hřebene Taur, částečně na území Národního parku Hohe Tauern. „Velach“ byl poprvé zmíněn v 10. století v listině biskupa Abrahama von Freising. Ke kulturním pamětihodnostem v Obervellachu a jeho okolí patří skalní hrad Groppenstein, první zmínky pochází z roku 1254, dále hrad Falkenstein, pevnost kolem které jsme procházeli. Pak je to zámek Trabuschgen, který je v osobním vlastnictví, farní kostel sv. Martina s oltářem Frangipani od Jana van Scorela namalovaným kolem roku 1520 nebo opevněný hřbitov Wehrfriedhof. K přírodním památkám v Obervellachu patří bezesporu rokle Groppensteinschlucht s divokými skalními srázy a fantastickými vodopády jako např. Groppensteinfall a Zechnerfall. Touto roklí a ještě dvěma dalšími (Rabischschlucht a Raggaschlucht) vede asi patnáctikilometrová stezka Dreischluchtenweg. Tolik turistický průvodce.


Pomalu docházíme na parkoviště před SPAR, kde nás už čeká Baruška a Pavel. Ještě moment, musíme si odskočit do obchodu doplnit nějaké zásoby a pro něco na osvěžení. Už je vše v pořádku, a tak odjíždíme do kempu. V kempu nás čekají usměvavé a spokojené tváře našich souputníků raftařů. Honem si připravit něco malého k obědu a ve dvě hodiny zase odjíždíme na další výpravu. Tentokrát bude naši cílem městečko Flattach, ležící zhruba 20 kilometrů od kempu, kousek za Obervellachem.


Zastavujeme u informačního centra, přecházíme most přes řeku Möll a už procházíme mezi domy Schmelzhüttenu. Pomalu stoupáme po asfaltce, která zvolna přechází v lesní cestu. To už stojíme před pokladnou u soutěsky Raggaschlucht, zakoupíme si vstupenky a pokračujeme vzhůru. Pomyslné dřevěné dveře nás lákají ke vstupu. Vstupujeme a stále stoupáme zvolna vzhůru po uměle vybudovaném dřevěném chodníku táhnoucím se podél kolmých mokrých skalních stěn. Všude kolem hučí divoká voda hrnoucí se nespoutanou úzkou skalní propastí s hučícími vodopády na potoce Ragga. Voda je všude kolem nás, tříštící se vodní kapky naplňují vzduch. Raggaschlucht patří mezi nekrásnější přírodní propasti Alp. Vystoupali jsme až do hořejších pater a nad námi je už jen azurová obloha. Úžasný zážitek. Z horní plošiny se rozhlížíme po okolí. Nyní nás čeká sestup širokou lesní cestou k busu. V pět hodin odjíždíme od „íčka“ a ještě se na zpáteční cestě krátce zastavujeme v obchodě, aby raftaři o nic přišli.



Konečně po náročném dni doma. Teď už nás čeká příprava jídla, pozvedání skleniček a klábosení s přáteli. Pavel nám připravil malé překvapení. Kousek za posledním stanem udělal provizorní táborák ve velkém kovovém ohřívadle. Opékali jsme si rakouské špekáčky, popíjeli víno a kořaličku a bylo ta naprosto skvěle zakončení dne.


13. 8. 2020 – čtvrtek

Co se týká počasí, aspoň podle serverů, vyhlíží opět krásný den. Tak budeme věřit. Po nezbytných ranních přípravách nás čeká poměrně dlouhý přejezd do údolí Maltatal a pak mýtní silničkou k přehradě Kölnbreinsperre. Odjíždíme v půl osmé, abychom dnes všechno stihli. Projíždíme městečkem Möllbrücke, vjíždíme do okresního města Spittal an der Drau, které se připomínalo již ve 12. století, kdy zde stával špitál a útulek pro poutníky. Ve městě je také renesanční zámek Porcia z 16. století, jehož majitelem byl hrabě von Salamanca-Ortenburg, ale to je jiná písnička. Nedaleko odtud leží také lyžařské středisko Goldeck, které navštívíme zítra.


Po silnici E55 pokračujeme dále na městečko Gmünd. Projíždíme městečkem, jehož počátky se datují již od 11. století. Nad městem na nás vzhlíží tyčící se pevnost Alte Burg z 13. století. Co je zajímavé, i když je to trochu z jiného soudku, ve městě mezi lety 1944 až 1950 stávala továrna Porsche, kde byl vyroben vůbec první vůz této značky, Porsche 365. Někdy příště by stálo za zhlédnutí i Porsche Museum Helmut Pfeifhofer. Za Gmündem odbočujeme vlevo do údolí Maltatal, kterým se převaluje poměrně hustá mlha. No snad pomine, než se vydáme na túry.



Projíždíme vesnicí Malta a ještě kousek za ní, nedaleko vesnice Koschach, je první záchytné parkoviště. Dále až k přehradní hrázi totiž vede pouze placená vysokohorská silnice Malta Hochalmstrasse. Po osmé hodině platíme mýtné a zvolna stoupáme úzkou 18 kilometrů dlouhou silnicí, která je propustná vždy jen v jednom směru a vede podél řeky Malta. Silnice je otevřená pouze od května do poloviny října. Projeli jsme šesti tunely a až k hrázi jsme překonali převýšení 300 metrů. Už se blížíme k našemu cíli. Těsně pod mohutnou přehradní hrází, po naší levé ruce je přehrada a nádrž Galgenbichl. Tato nádrž slouží k příjmu vody potrubím z několika různých míst na Maltě a je spodní nádrží pro přečerpávací elektrárnu v horním stupni. Ze severovýchodu je voda totiž čerpána z několika menších nádrží a přítoků.


Konečně zastavujeme na parkovišti u hotelu Berghotel Malta. Pohled od busu na protilehlou temně modrou vodní hladinu zaklíněnou mezi horskými štíty je nepopsatelný. Proto, by bylo na místě říci si něco málo o této monumentální stavbě. Přehrada byla postavena v letech 1971 až 1979 a je ve výšce 200 metrů nejvyšší přehradou v Rakousku. Přehradní nádrž slouží jako primární zásobník v třístupňovém přečerpávacím energetickém systému, který se skládá z devíti přehrad, čtyř vodních elektráren a řady potrubí a šoupátek. Komplex je vlastněn energetickou společností Verbund a je označován jako Malta-Reisseck Power Plant Group. Zatímco se přehradní nádrž plnila, objevilo se v přehradě několik trhlin a trvalo více než deset let je odstranit, než mohla přehrada fungovat na maximální úrovni. V 2016 byla spuštěny přečerpávací elektrárna Reisseck II, která efektivně propojuje skupiny Malta a Reisseck a přidává dalších 430 MW výrobní kapacity.



Plány přehrady byly koncipovány již na konci 30. let německou strojírenskou společností AEG, kdy byla elektrárna Kaprun postavena severně od alpského předělu. Projekt obnovily rakouské orgány až po druhé světové válce rozšířeným průzkumným vrtáním od roku 1957. Výstavba přehrady Kölnbrein tak začala až v roce 1971. Voda v zásobníku se používá k výrobě elektřiny. Je čerpána jako požadavky na elektrické zatížení. Vzhledem k tomu, že povodí kolem přehrady může dodávat pouze polovinu potřebné vody k udržení hladiny v nádrži, využívá se k doplnění skladovací kapacity řada čerpadel a přečerpávacích elektráren. Tato čerpadla pracují během období nízké spotřeby energie a plní nádrž. Když je vysoká poptávka, voda se uvolňuje zpět do systému za účelem výroby potřebné vodní energie. Tento systém výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, také odpovídá na otázku proč, tolik roztroušených podpovrchových a povrchových několika kilometrových vodních přivaděčů po svazích alpských velikánů.


Dosti bylo odborných údajů a nyní se jdeme podívat na samotnou korunu přehradní hráze, která je nejvyšší v Rakousku. Když po ni člověk jde, připadá si tak nicotně malý. Zastavujeme se uprostřed na vyhlídce Skywalk Bella Vista, která byla pro návštěvníky otevřena v roce 2010. Vyhlídka je 200 metrů nad zemí a má částečně průhlednou podlahu. Pod sebou vidíme nádrž Galgenbichl a za sebou nádrž Hauptspeicher Kölnbrein. Chvíli se ještě kocháme pohledy, foťáky cvakají jeden záběr za druhým.



No nic dnes nás čeká ještě jiná práce. Vracíme se kolem hotelu Berghotel Malta, v jehož interiérech je výstava mapující dobu výstavy tohoto vodního díla, za Pavlem na parkoviště. Poslední úpravy, poslední pokyny a jdeme na to. Áčkaři už vyrazili, přeci jenom mají tu trasu delší. Po trase č. 545 Salzgittersteig, po úbočí horského masivu Lausnock stoupáme vzhůru a hladina přehrady se nám stále vzdaluje. Cesta vede přes skalky, proplétáme se mezi klečí, ale také nabízí úžasné výhledy na protější kopce. Asi po více jak hodině se dostáváme na rozlehlou travnatou plošinu Krumpemkar. Oblastí protéká přítok Malty Krumpenbach s nespočtem další potůčků a struh. Plocha působí spíše jako mokřad, a tak hledáme nějaké suché vyvýšené místo. Kdo hledá, najde. Odkládáme batohy, vytahujeme svačiny a odpočíváme. Otáčíme se zpět a hledáme modrou hladinu přehrady. Podařilo se. Po půl hodině se první z nás už nedočkavě zvedají. Čeká nás ještě hodně práce. Ted už půjde do tuhého.


Začínáme stoupat nepříjemným kamenitým terénem po uzoučkém chodníčku vzhůru. První stoupák je za námi, hurá. Vyhráno ještě nemáme. Teď nás čeká kamenité sutisko plné velkých balvanů, a tak se mezi nimi proplétáme ve stopách nepřehledných turistických značek. Už to máme za sebou. Před sebou však ještě jeden stoupák kamenitým šotolinovým terénem. Dosáhli jsme mety Gamsleitenkopf (2346 m). Stojíme na úzké kamenité římse. Musíme však udělat místo dalším příchozím, všichni se tam nevejdeme. Ještě rychlý pohled do údolí na nádrž Galgenbichl než všechno pokryje mlha, která klouzá po svahu. Tam vpředu má někde být náš cíl horská chata Kattowitzer Hütte (2321 m), ale zatím nic nevidíme. Mlha je neúprosná, převalujeme se jak pára nad hrncem. No nic, tak pokračujeme. Cesta vede po houpající se vrstevnici mezi nazelenalými balvany, které střídají travnaté plochy. Konečně, mlha se zvedla a chata se ukázala v plné kráse. Už to není daleko. To se nám ulevilo.



Těsně po třinácté hodině sestupujeme na prostranství před chatou. Odhazujeme batohy, rychle se usazujeme na lavičky a bereme do rukou jídelní lístky. Copak nám připravili dobrého. Nabídka je velmi slušná na to, že jsme ve výšce 2321 metrů. Pohodlně usazeni, se jen ohlédne vzhůru dozadu nad chatu. Tam někde v kamenité suti šplhají stále výš a výš naši áčkaři. Chata Kattowitzer Hütte byla otevřena v roce 1930, na úbočí kde nehrozí nebezpečí lavin. Rozšířena byla v letech 1977-1978. V širokém okolí je po chatě Breslauer Hütte druhou nejvýše položenou chatou. Nabízí cca 50 míst na spaní jak na pokojích, tak ve společné noclehárně. Otevřená je od poloviny června do konce září.


Asi po hodině odpočívání a lelkování se zvedáme a chystáme se k sestupu. Snad nám vydrží počasí. Protější pohoří za říčkou Malta začínají okupovat nasouvající se těžké dešťové mraky. Jen ať si je tam nechají. Za deště by nebyl sestup příjemný, i tak to nebude procházka růžovým sadem. Cesta je sem tam vymletá stékající vodou při deštích, a tak musíme dávat dobrý pozor, abychom si nezvrtli nohu. Kousek od nás je slyšet hučící vody potoka Moosbach. Cestou potkáváme pár jedinců stoupajících vzhůru k chatě. Není co závidět. Konečně máme tu nepříjemnou cestu za sebou. Pod námi je široká lesní cesta, která vede krásnými zdravými jehličnatými lesy. Pokračujeme svižně cesta necesta, protože ty mraky nad námi nevypadají zrovna příjemně. Přeci nás dohnaly. Začalo krápat. Honem sundáváme batohy, vytahujeme bundy a pláštěnky, někteří i deštníky. Nakonec z toho nic moc nebylo. Spadlo opravdu jen pár kapek, mnoho povyku pro nic. To je dobře. Kdo je připraven, není zaskočen. Zase všechno honem sbalit do batohu a jde se dál. Povídáme si, ale zároveň neustále otáčíme hlavy do lesa. Co kdyby tam byl nějaký hříbek. Nakonec se na nás přeci jen štěstí usmálo. Našli jsme obrovské praváky, takže večeře je zajištěna. Hurá.


Poslední příkřejší klesání a už vidíme silnici, jsme dole, je půl páté. Zastavujeme na malém nenápadném parkovišti, či spíše odstavné ploše. Stojíme totiž na mýtní silničce, kde se běžně nesmí parkovat. Musíme čekat na Pavla. Domluva byla, že kolem páté bude sjíždět z parkoviště od hotelu. Stejně zde ještě nejsou áčkaři. Pavel s Baruškou přijeli asi za patnáct minut. Nastoupili jsme do busu a udělali jsme si pohodlí. Opět začalo drobně pršet. To je fajn, že jsme v teplíčku a hlavně v suchu. Po šesté hodině se začali trousit první áčkaři. Za chvíli jsme byli kompletní, tak jsme mohli vyrazit k domovu.


Maltatal

Do kempu jsme dorazili kolem sedmé. A zase ten samý večerní rituál. Ovšem dnes nebyla večerní obloha tak lákavá a usměvavá. I hvězdy jsme horko těžko hledali, mraky je skoro pohltily. To nevěstí nic dobrého, ale nebudeme předbíhat událostem. Po pravidelném večerním hlásání jsme se rozešli ke stanům a sdělovali si zážitky dne. Nakonec jsme se zavrtali do spacáků a usnuli spánkem spravedlivých. Kanonáda přišla až v noci. Prý se potkaly dvě bouřky a soupeřily kdo z koho.


14. 8. 2020 – pátek

Ráno bylo slunečné, jen pár beránků ozvláštňovalo tu fádnost blankytné oblohy. Po bouřce ani památky. Jen občas nás zaskočila větší kaluž, ale to nás nemohlo rozházet. Příroda si s přívaly voda bravurně poradila. Dnes nás čeká poslední turistický den. Odjíždíme v osm hodin. Jedeme stejnou trasou jako včera, přes Möllbrücke, dále Spittal an der Drau, ale pak odbočujeme na Ziebl a Zlan. Odtud už stoupáme horským údolím na parkoviště Seetal (1883 m). Parkoviště velké téměř jak fotbalový stadion zeje téměř prázdnotou. Jen pár aut se krčí při kraji. Vystupujeme z busu a shlížíme do údolí, které by za normálního počasí nabízelo úchvatný pohled na scenérie hor. My máme bohužel smůlu. Celé údolí se zahaleno hustou mléčnou mlhou, visí tam jak poklička. Jen ti nejvyšší a nejotrlejší jedinci ji prorazily a my k nim vzhlížíme. Ukázal se Dobratsch (2166 m), hory národního parku Triglav na pomezí Slovinska, a ještě některé dvoutisícovky. Úchvatný pohled, ale během dne budou snad ještě i další a lepší. Dnes prý zažijeme jednu novinku, nebudeme zpočátku stoupat, ale naopak klesat.



Tak a v půl desáté jdeme se na to. Kousek pod parkovištěm jsme se napojili na cestu Wanderweg 286. Do cesty se nám připletlo pestrobarevné stádo místní koz patřící asi k nedaleké zemědělské usedlosti Kapellenalm. Scházíme z široké zpevněné cesty na horskou louku. Před námi se vypíná dominantní hora Staff (2217 m), která nás bude ještě hodně dlouho provázet. Scházíme k naší první zastávce chatě Gusenalm (1740 m). Usedáme na dřevěné lavičky a čekáme, co nám majitelé nabídnou. No moc toho není, prý na to nejsou zařízení. Bylo to vidět i na obličeji asi majitelky. Po chvíli zvedáme kotvy, tady už nic nedostaneme.



Vzhledem k rozmarům letošního počasí je původní cesta dosti rozblácená, a tak scházíme na louku a po ní zvolna stoupáme vzhůru. Celkem to jde. Úspěšně se dostáváme do sedla, na rozlehlou louku. Zde se nám už rozkrývají neobyčejné pohledy do dalšího údolí. Chodníček či spíše pěšinka nás vede dál do jehličnatého lesa a přes skalky a borůvčí se prodíráme téměř po hraně hory až na samotný vrchol. Dosáhli jsme vrcholu Seetalnock (2130 m). Teď už nás čeká krásný hřebenový přechod s impozantními výhledy na obě strany. Počasí je úžasné, obloha azurová a cesta pohodová. Na dohled už máme i horskou chatu na Goldecku, ale ještě chvíli to potrvá, než tam budeme. Proto žádné zdržování, cíl už máme na dosah. Cesta je zvlněná, ale příjemná. Co je však zvláštní, skoro žádné turisty nepotkáváme. Už docházíme k chatě Panoramahütte (1883 m), a hned je nám naprosto jasné proč jsme nikoho cestou nepotkávali. Jednak spousta turistů již seděla na terase chaty a vychutnávali si příjemné posezení, kouzelné výhledy a pochoutky místní kuchyně. A ti ostatní buď vyjeli nahoru kabinovou lanovkou z údolí od vesnice Goldeck a nebo si kopec vyšlápli na kole.



Také přijímáme pohostinství terasy nebo popocházíme kousek dál sednout si na dřevěné lavice na místní louce. Užíváme si skvostného počasí a zároveň poslední den našeho putování po Korutanech. Načerpali jsme nové síly a tak musíme dokončit dnešní dílo. Tím je výstup až na samotný vrchol Goldeck (2142 m). Stojí zde kříž jako na spoustě alpských vrcholů včetně pamětní knihy. To co se před našimi zraky otevřelo, bylo úchvatné, překrásné. Dole pod námi se leskly v popoledním slunci střechy vesnice Schüttbach a nedalekého okresní města Spittal an der Drau, klikatila se jak modrá stuha řeka Drau, a kousek dále se koupaly sluneční paprsky na hladině druhého největšího korutanského jezera, jezera Millstätter See. Jezero je dlouhé 12 km, široké 1,5 km.


Goldeck

Ještě chvíli si užíváme pohody a výhledů a pak už scházíme po široké zpevněné cestě klikatící se úbočím kopce dolů na parkoviště. Cestou si užíváme překrásného srpnového počasí. Na parkovišti chvíli počkáme na áčkaře a po krátké válečné poradě je rozhodnuto, že se pojedeme vykoupat do přírodního koupaliště. Sjíždíme z kopce po Goldeckstrasse do vesnice Zlan a odtud údolím po Stockenboistrasse přes Stockenboi k jezeru Weissensee. Asi za tři čtvrtě hodiny zastavujeme u sluncem zalitého jezera a s plaveckou výbavou se vydáváme přes dřevěný most parkem ke kempu Müller, jehož součásti je i přírodní koupaliště.



Jezero Weisensee je ledovcového původu s nádhernou kulisou Gaitalských Alp položené na jejich úpatí v nadmořské výšce 930 metrů a je tak nejvýše položeným z velkých korutanských jezer. Dlouhé je 11,6 kilometru, v nejširším místě měří 900 metrů, 99 metrů je jeho maximální hloubka. Rozlohu má 6,5 kilometrů čtverečních a je 12. největším jezerem Rakouska a čtvrtým v Korutanech. Osvěžení a spokojení odjíždíme před pátou hodinou k domovu. Vracíme tou samou cestou. Cestou začalo mírně pršet a ukázala se i krásná duha. Avšak při pohledu vpravo nám ztuhl úsměv na rtech. Tma jako o půlnoci, těžké temně šedé mraky plné vody se valí na nás. To nevěstí nic dobrého.


Zastavujeme v Möllbrückenu před Lidlem, abychom dokoupili ještě nějaké drobnosti pro své blízké. Honem, honem, zbytečně se nezdržovat, neboť z údolí po naší pravé ruce se nekompromisně ženou příšerná temná černošedá těžká dešťová mračna. Všechno jsme zvládli v rekordním čase a uháníme do kempu. Cestou se však spustil prudký liják, neboť z dalšího údolí, do něhož jedeme, se také žene prudká letní bouře. Všem nám přišlo na mysl, to není dobré, budeme asi balit mokré stany. Než jsme dojeli do kempu, síla bouřky se částečně zmírnila, ale stále dosti pršelo. Rychle seběhnout z kopce ke stanům, ať nejsme na poslední chvíli mokří až na kůži. Všechny nezbytné večerní úkony děláme v bojových podmínkách. Déšť bohužel nepolevuje. A to jsme měli mít tradiční závěrečný večírek. Přeci si necháme rozmary přírody zkazit náš poslední večer. Choulíme se v malých skupinách pod verandičkami stanů, povídáme si a pozvedáme skleničky. Snad ten déšť brzy ustane, aby ještě stačily stany, než je začneme ráno balit, aspoň trochu proschnout. Kolem jedenácté déšť ustal. Nakonec jsme usínali s pocitem, že už se příroda snad dosti vybouřila.


15. 8. 2020 – sobota

Poslední ráno, poslední den našeho pobytu. Dnes už nic zajímavého nezažijeme, jen balení a likvidace tábora, který byl našim domovem po dobu tří týdnů, tedy tři turnusů. Po večerním řádění přírodních živlů ani památky, kromě pár kaluží na cestě a promočené trávy.


Slunce se vesele vyhouplo nad horu a svými hřejivými paprsky suší vše mokré a rozlévá úsměvy po našich tvářích. Hned, je ten den veselejší a šťastnější. Poslední snídaně a jde se do práce. Zabalit osobní věci, umýt důkladně všechno nádobí, vycídit řádně vařič, vymést ložničky, vše zapůjčené důkladně ještě vysušit a odevzdat a čekat. Čekat na bourací četu, která bere stan po stanu, vše řádně prohlédne, složí a zabalí. Vše je hotovo. Zbyli po nás jen obdélníky rezavé trávy v místech, kde stály stany. Kápo kempo naloží na valník stany, pak naše zavazadla a vše odváží k Berušce. Poslední ohlédnutí a ve čtvrt na čtyři zvedáme kotvy. Zase někdy příště.


Za sebou necháváme těžké dešťové mraky přinášející opět silnou letní bouřku. Ale to nás už nemůže rozházet. Naším směrem je obloha azurově modrá posetá malými bílými beránky. Míříme na Spittal an der Drau a po E55 dále na St. Michael im Lungau, Unternberg, Tamsweg. Zde sjíždíme na B95 přes Madling, v Ramingsteinu míjíme hrad Finstergrün, pak uháníme přes Kendlbruck a u městečka Predlitz sjíždíme na B97. Nedaleko městečka Stadl an der Mur projíždíme kolem zámku Goppelspach. Poblíž města Murau v rakouském Štýrsku na nás shora shlíží zámek Obermurau a nalevo hrad Grünfels. U Judenburgu se napojujeme na S36 a ta nás přivede až k Vídni. Hlavním městem Rakouska projíždíme v devět hodin. Domů už to máme, co by kamenem dohodil a pěšky došel.


Kolem půlnoci zastavujeme na nádvoří veteriny. Poslední loučení, poslední stisky rukou a sliby, že se zase za rok určitě sejdeme.


Tím skončila 29. etapa putování horských nadšenců a jejich příznivců.


Nahoru